V roce 1993  Klubem nezávislých spisovatelů bylavyhlášena anonymní soutěž o povídku,   které jsem se zůčastnil se svým příspěvkem............

            Posuďte sami:

                         Povídka:                     CESTY OSUDU

Z nádražního ampliónu ženský hlas oznamuje,že motorový vlak od Klatov přijel do stanice Železná Ruda.Vystoupil a rozhlížel se po nádraží,no spíš nádražíčku.I když tady už nebyl pár let,utkvělo mu zdejší městečko v paměti.Jak by taky ne,vždyť tady sloužil vlasti a přísahal ochranu hranice.To je už velmi dávno,ale ne tak aby se nechalo zapomenout.Zapálil si cigaretu a vyšel volným krokem ulicí směřující do středu městečka.Když přecházel silnici,projel kolem něho gazík z něhož koukalo několik kluků v zelených mundůrech pohraniční stráže.V tu chvíli jeho myšlenky zalétly zase do minulosti,přesně do let,kdy i on nosil zelený rovnošat a byl hrdý na to,že si mohl říkat peesák...Měl proč neboť nebyl jen ochránce hranic,ale i ten výraz pees měl svoji podstatu.Jeho nejlepší přítel se kterým trávil zelené roky byl pes Kazan,s nímž se dělil o pocity chvil dobrých i zlých.A byl to dobrý pes,na kterého se mohl vždy spolehnout.Proto také když odcházel do civilu měl slzy v očích a zdálo se mu že i jeho svěřenec,když naposled navštívil jeho kotec měl oči zavlhlé.Kolik je to vlastně let?Snad deset či jedenáct,na tom nezáleží.Důležité je hlavně to,proč sem vlastně přijel....Může poděkovat tomu,že se dějiny nezastavily na mrtvém bodě,ale postoupily správným směrem.Proto také dnes je tady,aby si splnil jeden ze svých dávných snů.Tím snem je projít známá místa v okolí tak zvané" Železné opony" a poznat to co pro něj bylo kdysi tabu.Prošel kolem  několika domů a zastavil se před známou restaurací.Ze vnitř byl slyšet hlahol,neodolal a vešel dovnitř .Rozhlédl se a našel volné místo u okna,právě to místo na kterém jako voják trávil nejednu hodinu svého volna.Usedl objednal si kávu a pivo,zvolna upíjel a přemýšlel,co mu dnešek ještě přinese.Osvěžen se vydal na další cestu....Prošel městem až na rozcestí kde ukazatele dávají směr Černého a Čertova jezera.Vydal se po silnici,kterou po paměti znal,až mu poslední domy zmizely z dohledu.Podíval se na hodinky,které právě ukazovaly pár minut po deváté.Zrychlil krok a za chvíli stanul na kraji lesa,toho lesa,který dříve dělil východ od západu."Tajemný les", myslel si a vešel po cestičce do jeho lůna.Šel dál a pátral v paměti po místech která mu byla důvěrně známá.Zdálo se mu,že už některá docela poznává....Třeba tenhle strom je mu povědomý.Ale je to vlastně on?Vždyť příroda se rychle mění,téměř před očima.Prošel ještě několik metrů a stanul na břehu potůčku.Ted už si byl jistý,že je v místech kde jeho kanady šlapaly.Dal se po jeho břehu proti proudu a brzy došel na mýtinu,kde v její nejužší části stojí napůl rozpadá chatrč......                 Je to chatrč,která mu tolikrát poskytla přístřeší,když šlapal čáru v dobách dešťů nebo sněhových vánic.Obešel ji kolem dokola,vešel dovnitř a v příšeří místnosti se snažil upamatovat jak to zde vypadalo dříve.V rohu zbořeniště kamen,vymlácená okna a opadaná omítka.Všude plno prachu a pavučin.Je vidět že stavení už útočiště hraničářům neposkytuje.Jakou mají ted vlastně vojnu?Nikde žádné dráty ani signálky, žádná uvláčená políčka,kde je vidět každá stopa.To je jiná služba pomyslel si,vyšel ven a sedl si opodál na pařez..Sluníčko pomalu začíná připalovat pomyslel a sundal si bundu.Při pohledu na ní se mu vybavila jedna ze vzpomínek,která se také váže k tomuto místu.Není zrovna nejpříjemější ,vždyt ho okradla o nejhezčí roky jeho mládí.O dlouhé tři roky svobody.Vyndal z krabičky cigaretu zapálil a dlouze vyfoukl první kouř.Jak to tenkrát vlastně bylo srovnává si v hlavě útržky vzpomínek.Po vojně se vrátil do rodného města v srdci Šumavy,byl hrdý na to že je duší i srdcem Chod.Vrátil se do fabriky k mašině a žil život obyčejného člověka.Do té doby než poznal že nejen chlebem živ je člověk,že potřebuje  pocit svobody,svůj vlastní názor a nějaké přesvědčení.....Proto si začal všímat všeho kolem sebe a nacházel tolik špíny,přetvářky a falše.Snad proto hledal a našel místo na druhé straně.Proto začal podepisovat pamflety a šířit svůj nesouhlas i veřejně.Tak dlouho,než se o něj začli zajímat podivní páni v dlouhých kožených pláštích.To ho nutilo k rozhodnutí,aby skusil přejit na druhou stranu.Nebylo to pro něj lehké ,vždyť měl rodiče,přátele,své lásky a svoji rodnou vlast.....Na rozmýšlení nebylo moc času a jeho touha byla v silnější.Proto rozhodnutí odejít neodkládal a možná proto jeho plán nevyšel,tak jak předpokládal.Chtělo to tenkrát větší přípravu a lepší promyšlení.Tehdy volil tu samou cestu jako dnes,akorát že místo doby polední volil dobu půlnoční.Tehdy jej jako dnes dovezl motorák,na sobě měl tu samou bundu,akorát že hranice byla plná nástrah,drátů a pohraničníků se psy.Jako dnes došel až do těchto míst.Tato chatrč mu poskytla poslední pocit domova.Pak už šel pouze pod rouškou tmy,spíše po paměti.Dával pozor aby neuvedl do činosti signálku,nezpůsobil hluk a snažil se zachytit každý zvuk,který by svědčil o přítomnosti procházejících pohraničníků..Protože zvolil místa důvěrně známá zdolával překážky hranice poměrně snadno.Tehdy nepociťoval žádnou únavu a cítilj ak se každým krokem blíží svému vysněnému cíli.Čím blíže byl tím více cítil,jak mu bije srdce.A pak se to stalo.....Když přeskakoval přes hroudu hlíny náhle mu něco pod nohou zasyčelo a k obloze vyletěla světlice,která rázem ozářila celý prostor lesa.Pomallu si začal uvědomovat,že prohrál.V dálce viděl siluety roztroušených domků,těch na druhé straně.Tak na dosah a přitom tak nesmírně daleko.....Pak už následovala honička a poslední  naději na útěk mu vzal pes s vyceněnými zuby.Hlavou mu problesklo SNAD NE KAZAN.Gazík jej dovezl do Rudy a následoval výslech v místnosti důvěrně známé.Odtud již odjížděl v poutech na rukou.Následoval soud a tvrdý trest,tři roky za pokus opuštění republiky......Dnes už je to pro něj pouhá minulost.Přehodil bundu přez rameno a vykročil směrem,kam před pár lety směřovaly jeho kroky.Prošel lesem a zastavil se na kraji louky.Nasál vůni vzduchu a s ní ucítíl vůni volnosti a svobody.Tak tady někde končily jeho cesty,cesty osudu.....V dálce viděl pár roztroušených stavení,těch na druhé straně.Jeho sen se splnil,došel do míst,kde nechal kus svého já.Pomalu se otočil a vracel se spět na malé nádraží,kde ženský hlas hlásí,že vlak ze Železné Rudy do Klatov JE PŘIIPRAVEN K ODJEZDU.........

K TÉTO POVÍDCE MĚ INSPIROVALA HRDINSTVÍ LIDÍ A JEJICH PŘÍBĚHY,KTERÉ NEZASTAVILA ANI OBÁVANÁ ŽELEZNÁ OPONA I KDYŽ TO PRO MNOHÉ BYLA CESTA NA ONEN SVĚT

Materiály jsou vyhledávány a doplňovány díky internetu a svědectví/děkuji/

Železná opona

Pro občana žijícího ve svobodné zemi byla "železná opona" těžko pochopitelná. Turisté ze Západu přijížděli k bavorským nebo rakouským hranicím se na vlastní oči podívat na komunistické monstrum.

Podél hranice byly rozmístěny vysoké strážní věže, vzdálené od sebe necelý kilometr podle viditelnosti. Mezi nimi byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím šest až osm tisíc voltů.

Byly zde přeorány pásy půdy, na některých místech byly bunkry a zakopané tanky s děly.

Izolátory byly posazeny na kůlech. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěři proniknout k elektrické stěně. Na některých úsecích byla ještě čtvrtá stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům.

Po celé délce státní hranice bylo instalováno zařízení s infračervenými reflektory s dosahem až dvou kilometrů. Voják na strážní věži tak mohl terén pozorovat infračerveným dalekohledem a viděl krajinu dobře ozářenou. Zelené "gestapo" tak mělo práci velmi usnadněnou.

Železnou oponu bylo možno nejlépe vidět v Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein). Nádraží bylo rozpůleno včetně nádražního perónu a budovy. Ve vestibulu nádražní budovy komunisté vystavěli drátěnou hraniční stěnu. Německý text návštěvníky důrazně upozorňoval, že československé území nezačíná až u drátěných překážek, ale již u hraničních kamenů, které se nacházejí při východu z nádraží.

 Na drátěných zátarasech československé Železné opony bylo za dobu její existence

zastřeleno či zabito elektrickým proudem celkem 350 uprchlíků. Při nehodách zemřelo dalších 100 civilistů.

Ještě častěji však umírali pohraničníci. Celkem jich bylo 654. Z toho ji 22 zemřelo na elektrických zátarasech.

165 při dopravních nehodách a 60 se jich utopilo. Alarmující je, že 236 jich spáchalo sebevraždu.

Při střetech s takzvanými narušiteli jich zemřelo pouhých deset.“

 Uprchlíci z komunistické klece

V roce 1951 složili hudební skladatel Josef Stelibský a známý komik Jára Kohout píseň o železné oponě, kterou zpívali v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Závěrečná sloka písně plné naděje zněla:

"Železná opona nesahá do nebe, neboj se národe, neboj se o sebe."

V roce 1989 byla v Curychu vydána kniha Jožky Pejskara "Útěky železnou oponou". Padl komunistický režim a jedním z prvních velkých revolučních činů bylo odstranění "železné opony", šílené ostrahy státních hranic, která měla lidem zabránit útěku z komunistického vězení.

Jožka Pejskar se narodil 7. 12. 1912 v Malé Skalici (dnes Česká Skalice) 

Autor knihy "Útěky železnou oponou" uvádí, že dnes máme plné právo na to se dovědět, kolik lidí zaplatilo životem, máme právo se dovědět jména sadistů, kteří stříleli po uprchlících jako při lovu na zajíce. A máme právo znát jména činitelů komunistické vlády a Komunistické strany Československa, kteří k tomu vydali rozkazy.

Zásluhou dobrovolných archivářů z řad členů Konfederace politických vězňů byl sestaven seznam prvních obětí v letech 1948 až 1951.

Během čtyřicetileté komunistické vlády se desetitisíce lidí pokusili překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby. Většina z nich byla zadržena nebo dokonce zastřelena pohraniční stráží. Ti, kteří byli zadrženi, si pak odpykávali vysoké tresty ve vězeních a jejich rodiny a přátelé byly postiženy persekucí.

Podle statistiky Organizace spojených národů žilo na Západě do roku 1989 více než 1,5 miliónu Čechů a Slováků. Komunistické ministerstvo vnitra přiznalo, že od roku 1948 do roku 1989 uprchlo z Československa více než 400 000 lidí.

Od roku 1948 bylo komunistickým režimem uvězněno téměř 200 tisíc občanů z důvodů politických a někdy také osobních. Několik tisíc lidí bylo zavražděno v komunistických žalářích a pracovních táborech, jako byly tábory v Jáchymově.

Proč lidé z Československa utíkali?

Podle Statutu Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky UNHCR je uprchlíkem kdokoliv, kdo opustil svoji zemi kvůli strachu z násilí z rasových, náboženských, národnostních důvodů, nebo kvůli svým politickým názorům nebo členství v určité sociální skupině, a který se nemůže nebo nechce vrátit.

Tito lidé mají právo na politický azyl.

Autor knihy "Útěky železnou oponou" uvádí případ dvou mladých manželů, kteří uprchli do Švýcarska. Jako důvod uvedli, že chtěli, aby jejich děti nemuseli žít jako otroci, a hlavně, aby po nich něco zůstalo, až jednou budou opouštět tento svět. A to v socialistickém Československu nebylo možné. Žádost o politický azyl byla těmto dvěma mladým lidem zamítnuta. Nechtěli lhát, že pašovali motáky zatčeným, ani nepodepsali Chartu 77. Nevyprávěli hrůzostrašné historky o tom, jak před jejich domem číhala Státní bezpečnost. Udali ten nejpádnější důvod k udělení azylu - aby jejich budoucí děti nemuseli žít jako otroci a aby po nich zůstala nějaká práce a myšlenka.

Autor knihy uvádí, že se svými kolegy dokonce intervenovali u Nejvyššího komisaře pro uprchlíky v Ženevě, aby tito mladí lidé přinejmenším nebyli vykázáni ze Švýcarska. Podařilo se a tito lidé žijí spokojený život.

Dnes se může někdo ptát, proč lidé, kteří chtěli odejít na Západ, prostě neodjeli legálně? Zásadní překážkou legálního vycestování bylo získání výjezdní doložky, tzv. "devizového příslibu". Na povrch se tento institut mohl jevit přirozeně - kdo chce vycestovat do "kapitalistické ciziny", ten potřebuje získat od státu devizové prostředky. Institut devizových příslibů byl v rukou všemocných stranických orgánů, které rozhodovaly o jednotlivých žádostech. Určitá vysoce postavená skupina prominentních komunistů s cestováním do kapitalistické ciziny neměla problémy. Po ní následovali zasloužilí soudruzi, komunisté - přední budovatelé socialismu, předáci socialistických brigád a úderníci. Teprve pak následovali občané, kteří vycestování na Západ dostávali jako odměnu za svoje pracovní zásluhy. Vzpomínám si, jak jako posluchač vysoké školy jsem byl nucen se zapojit aktivně do činnosti Socialistického svazu mládeže, abych dostal vyjádření této organizace, jež bylo nezbytné pro získání devizového příslibu. Komickým dokladem byla "Žádost o žádost o devizový příslib", kterou student vysoké školy předkládal své základní organizaci SSM. Potvrzení SSM o aktivní práci jsem sice získal, ale devizový příslib jsem nikdy nedostal, zřejmě z obavy soudruhů, abych v kapitalistické cizině nezůstal.

Ve skutečnosti tento systém poskytoval rozsáhlý prostor pro korupci, pro systém různých "známých", kteří mají "styky" na příslušných místech. Za "protislužbu" bylo možné získat prakticky cokoliv. Ten potřebuje dlaždičky, ten, co je "může sehnat" ale potřebuje novou převodovku do svého Fiata, a ten zase má styky na příslušném "orgánu", kde rozhodují o devizových příslibech.

Jeden který mluví za všechny

PŘÍBĚH BRATŘÍ MAŠÍNŮ

/pro někoho                                                                                                                     zločinci,pro mě                                                                                                                             hrdinové              /I TAK SE DALO BOJOVAT PROTI REŽIMU/                                                                                             

Životní postoje bratrů Mašínů už v dětství formoval jejich otec, československý legionář a protinacistický odbojář.

Po únorovém převratu bojovali proti komunismu všemi prostředky, které byly po ruce.

 Občanský průkaz, který doputoval s Josefem Mašínem až do svobodné západní zóny v Berlíně.Jako američtí vojáci doufali ve třetí světovou válku a osvobození Československa.

Nestalo se a namísto toho si Mašínové - přesněji řečeno celá jejich skupina, tedy včetně Milana Paumera, Václava Švédy a Zbyňka Janaty - nese v očích velké části veřejnosti punc vrahů.Ctiradovy zápisky, které vyšly pod názvem Cesta na severozápad, jejich odpůrce patrně jen utvrdíl. "Za účast na (odbojové) akci byl bod, za odprásknutého komunistu dva," vzpomínal například zesnulý muž. 

 

CESTA ODBOJEM

1939: Josef Mašín, otec Ctirada a Josefa (prvnímu bylo necelých devět let, druhému sedm) a důstojník prvorepublikové armády, je 14. března suspendován a obžalován pro vzpouru, odmítl totiž kapitulovat před nacisty. Domů přišel se stopami rvačky na těle i oděvu a synům dal první vzor i dilema - CHTĚL BRÁNIT REPUBLIKU i když se tím vzepřel rozkazům a pral se s československými vojáky.

Josef Mašín, otec Ctirada a Josefa, voják prvorepublikové armády a pozdější odbojář

1941: Josefa Mašína, člena odbojové skupiny Tří králů, zadrželo 13. května gestapo. Neprozradil ani své jméno a poslali ho na smrt. "Drahé moje děti! Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat," napsal do motáku, který ukryl v cele (našli ho až po válce).

1945: Ctirad a Josef se zapojili do odboje. pomáhají ukrývat sovětského důstojníka, poručíka Stěpana Romanoviče Sannikova. Jejich známý, bývalý důstojník František Vaněk, pomáhá sovětským partyzánům (uprchlým zajatcům). Po válce dostali oba chlapci od prezidenta Beneše medaili Za chrabrost.

1948: Ctirad Mašín si osvojil zásady boje v partyzánském kurzu poděbradské pobočky Svazu brannosti.

Už tehdy věděl, jak je použije. "Určitě si již nedělal iluze o službě v armádě, získané zkušenosti chtěl uplatnit právě v protikomunistickém odboji," uvádí historik Tomáš Bursík. Ostatně, o rok později ho nepřijali na vojenskou akademii, důvodem byl "buržoazní původ".

1948-1949: Matka Ctirada a Josefa Zdena Mašínová je členkou KSČ. Snažila se tak udržet vliv ve Svazu bojovníků za svobodu. O iluze přišla po procesu s rodinným přítelem, generálem Heliodorem Píkou. Ze strany vystoupila a zákonitě tak putovala na index "nepřátel". Krátce nato skončila na popravišti její spoluvězeňkyně z protektorátu, politička Milada Horáková.

1948-1951: Bratři Mašínové se snaží o živelný odboj: vše "Rozhodli jsme se bojovat všemi prostředky, protože bylo jasné, že to byl způsob, který zvolili komunisté a tedy jediný způsob, který proti nim mohl přinést výsledky."

Do tendrů lokomotiv házejí nálože připomínající uhlí Vytloukají okna funkcionářům KSČ, rozhazují připínáčky na trasách prvomájových průvodů. Marně se snaží opatřit si zbraně.

Zlomové roky 1951-1953

13. září 1951 se skupina pokouší získat zbraně přepadem stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou. Nepodařilo se jim ale zpacifikovat službu konajícího strážmistra Oldřicha Kašíka a Josef Mašín ho zastřelil. Akce selhala.

Zbraně, které skupina před útěkem do Západního Berlína uloupila a zakopala v Československu.

28. září 1951 byli v Čelákovicích úspěšnější. Zbraně získali. Ctirad podřízl omráčeného strážmistra SNB Jaroslava Honzátka, aby je nevyzradil. Na podzim se pak skupina rozhodla opustit Československo. Svépomocí vybavili obrněné vozidlo.

18. října 1951, den před plánovaným útěkem, jsou Ctirad i Josef zatčeni v souvislosti se zadržením rodinného známého, odbojáře Aloise Bezuchy. StB ale neodhalila rozsah příprav a poschovávané zbraně. Josefa propustili během vyšetřování, Ctirada odsoudili na dva a půl roku a poslali ho do Jáchymova. Začal shromažďovat výbušniny na sabotování těžby uranu.

2 srpna 1952: Tři členové skupiny přepadli auto s výplatou podniku Kovolis Hedvíkov. Zastřelili přitom ozbrojeného pokladníka Josefa Rošického. "Lidé si asi neuvědomují, že když měl někdo v té době povolení dostat pistoli, tak byl zatraceně dobře prověřený a spolehlivý komunista. To nedostal jen tak někdo," řekli bratři v dokumentu Země bez hrdinů, země bez zločinců.

20. června 1953: Díky prezidentské amnestii se Ctirad dostal na svobodu. Začali plánovat velké akce - pumový útok na vlak s uranem či budovu ÚV KSČ, atentát na ministra obrany Čepičku - ale v létě byl na několik týdnů zatčen a vyšetřován Josef. Skupina se shodla, že boj v těchto podmínkách vést nelze, a rozhodla se odejít.

1953: Cesta na severozápad

2. října se JCtirad a Josef Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata vydali na cestu do Západního Berlína.

Hranici na Šumavě měli za příliš dobře střeženou, pohraničí s východním Německem si předtím lépe zmapovali. V noci na 4. října překročili u Hory Svaté Kateřiny hranice. Přes noc šli, za dne spali.

10. října, poté, co německá pokladní prozradila, že jeden muž lámanou němčinou sháněl šest lístků na vlak (ve skutečnosti pět), je skupina napadena Lidovou policií ve městě Uckro. Při přestřelce ztrácí Zbyňka Janatu, ostatní unikli. Vzteklí komunisté zmobilizovali 25 tisíc policistů a vojáků, aby skupinu dopadli.

Josef (vlevo) a Ctirad Mašínové na fotografiích z vyšetřování (rok 1951). Uprostřed chodba na nádraží v obci Uckro, kde se skupina na útěku dostala do přestřelky s Volkspolizei (Lidovou policí) východního Německa.

16. října skončila hra na schovávanou. Unikající skupinu obklíčili u Waldowa vojáci s kulomety, psy i světlomety. Po další přestřelce uprchlíci opět unikli,zraněného těžce Václava Švédu ale museli nechat jeho osudu. Němci ho zadrželi a pod podmínkou, že ho v Praze popraví, ho i s Janatou vydali.

2. listopadu, po měsíci na útěku, se skupině podařilo dostat do Západního Berlína. Ctirad Mašín projel na podvozku vlakové soupravy, o několik hodin později dorazili Josef Mašín a těžce zraněný Milan Paumer, kteří se propletli mezi ploty dělnickými domky a kasárnami. Paumer, který byl předtím střelen do břicha, žádal Mašíny, aby šli dál sami, ti ho ale nenechali.

Po útěku

1954-1959: Bratři Mašínové a Milan Paumer působí v americké armádě. Absolvují základní výcvik, dostanou se do elitní 82. vzdušně-výsadkové divize, časem se stanou i instruktory. Když ale zjistí, že se Západ na konfrontaci se Sověty nijak netěší (vidí to na případu poraženého maďarského povstání v roce 1956), odcházejí do civilu a získávají americké občanství.

Jejich cesty se pak rozešly. Milan Paumer pracoval jako údržbář, dělník v leteckých opravnách a taxikář. Josef Mašín obchodoval v letectví, řídil leteckou školu. Ctirad Mašín podnikal v několika státech, nechal si například patentovat stroj na spalování vyjetého oleje.

1955: Druhého května byli v Praze oběšeni dopadení členové skupiny Zbyněk Janata a Václav Švéda.

1957: V komunistickém Československu vzniká svazek na akci "Bratři", jejímž cílem je únos Mašínových do Československa (o únos Josefa Mašína se tajné služby pokusily celkem 4x). O dva roky později ministerstvo vnitra vydalo oběžník, který varoval, že Mašínové možná působí na území republiky. Nebyla to pravda.  Úřady o vydání trojice žádaly USA marně.

Trojice po letech: Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer na snímcích z roků 2010 a 2011

Po Listopadu

1995: Státní zástupce Josef Kredba rozhodl, že trestní stíhání skupiny bylo nepřípustné. Odvolal se přitom ale výhradně na předlistopadové právní normy a vynechal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Mašínové to pak zkritizovali coby doklad komunistické právní kontinuity.

2008: Mašínům se dostalo prvního vyznamenání z rukou vysokého českého představitele. Premiér Mirek Topolánek jim udělil Plaketu předsedy vlády. Vyvolal tím mimo jiné debatu o činnosti skupiny - diskusi, která přetrvává dodnes.

Senát Parlamentu ČR koncem května opět (již potřetí) navrhl prezidentu republiky na vyznamenání nejvyšším českým státním vyznamenáním, Řádem bílého lva, bratry Mašíny, legendární bojovníky proti komunistickému režimu. 

 I TAK TO ŠLO

Letec Mikš chtěl uletět s kulkou v zádech

Byl to odvážný, ale dobrý plán: letec Zdeněk Mikš vyloučený z letecké akademie se rozhodl uletět na Západ ukradenými letadly. Úlet naplánoval se skupinou kamarádů, povětšinou rovněž vyloučených letců. Akci spustili v noci na 13. května 1949. 

Mikš měl jediné přání - dostat se na Západ a létat, protože doma by mu to komunistický režim nedovolil. Jenže všechno bude jinak. Ve skutečnosti bude Mikš tu osudnou noc sedět v letadle naposledy. A ani nevzlétne. Ukázalo se, že letiště v Chocni, kde chtěli vzít dvě letadla bylo hlídané. Lépe než čekali. Dva příslušníky SNB sice zneškodnili, ale nepříliš dobře. Jeden z nich se dostal z pout dřív, než stačili odletět.

 Vzal pušku a ... "To jen prská motor," napadlo tehdy Mikše.Jenže motor byl v pořádku. Střílel příslušník jménem Bernard. Zastřelil jeho kolegu Vlastíka Klenovského a Hedu Prokopovou. Mikš viděl, že příští kulka bude pro něj. Instinktivně se skrčil. Měl štěstí - nebyl ještě připoutaný. Kulka ho tedy nezabila, "jen" těžce zranila. Když se příslušník ztratil, chtěl přesto uletět. Se dvěma mrtvolami a kulkou v těle. Ukázalo se, že to nedokáže. A do druhého letadla se nevešel. Nebylo čeho litovat, druhé letadlo s jeho kamarády havarovalo a zřítilo se u Sušice. Akce skončila fiaskem. Mikše bude místo létání čekat třináct let za ostnatým drátem v komunistickém vězení. Rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu. Senát Otakara Motejla rozhodl, že všechny odsuzující verdikty se ruší. Mikš byl nevinen, ve vězení seděl protiprávně, čest mu byla vrácena."Obvinění byli soudy označeni za nepřátele lidově demokratického zřízení, ač pro takové závěry neexistovaly žádné objektivní důkazy. Nebyla vyvrácena ani jejich obhajoba, že chtěli republiku opustit jen pro to, že jim bylo znemožněno studium a tím i povolání, které si zvolili a v němž spatřovali smysl života."

A příslušník Bernard? Byl povýšen, přijat do strany, brzy však prý zemřel.

Husarský kousek pilotů RAF. Unesli najednou tři letadla ČSA

Bývalí příslušníci RAF unesli v roce 1950 tři dopravní letadla Československých aerolinií. K emigraci se rozhodli z politických důvodů. Propracovanost a hladký průběh akce jsou dodnes světový unikát. Únos dopravního letadla je v dnešní době a v našem prostředí něco, co patří spíše do akčních filmů než do reality. Za minulého režimu to však byla jedna z možností, jak se rychle a relativně pohodlně dostat na Západ. Mezi roky 1948 až 1989 zamířilo z Československa za hranice několik desítek unesených nebo zavlečených letounů (únos je zmocnění se letadla pod pohrůžkou či za použití násilí, zavlečení je provedeno posádkou bez použití násilí).

K jednomu z nejznámějších a nejpromyšlenějších případů došlo v roce 1950, kdy přes hranice zamířila hned tři letadla ČSA současně. O události se často hovoří jako o "úletu" tří dakot. V tomto případě totiž nešlo o typický únos, kdy obvykle cestující pod pohrůžkou násilí přinutí posádku změnit kurz. Organizátory a pachateli byli členové posádek všech tří letadel, především bývalí příslušníci britského letectva (Royal Air Force - RAF). Pomáhali jim také někteří zaměstnanci ČSA. Přísně utajenou akci, do níž bylo zapojeno několik desítek lidí, plánovali přes dva měsíce.

Celá akce proběhla tak hladce, že mnozí cestující nic nezaznamenali až do chvíle, kdy jim po přistání přišlo divné, že na údajném "ruzyňském" letišti mluví vojáci anglicky. Ve skutečnosti dakoty přistály na americké letecké základně nedaleko Mnichova. Asi třetina všech "unesených" už na Západě zůstala.

Věděl jsem, že nebude trvat dlouho a přijdou si pro mě

Po druhé světové válce se Československé aerolinie nadechly k rozmachu. S pořízením nových strojů vzrostla také potřeba vycvičených a zkušených posádek. Po roce 1945 celkem přirozeně vyplynulo, že se noví civilní piloti rekrutovali z řad bývalých válečných letců.

Po roce 1948 však začala být politická situace v zemi nebezpečná, zejména pak pro piloty, kteří za války létali u britské RAF. Mnozí z nich tedy začali uvažovat o odchodu do exilu. "Věděl jsem, že po únorovém puči nebude trvat dlouho a přijdou si pro mě," líčil bývalý pilot RAF, který po únoru 1948 zorganizoval jeden z únosů, v knize Pavla Týce DC-3/Dakota/C-47 a Československo . "Moje postoje a názory byly známé a já se jimi netajil. Byl jsem ženatý a s manželkou jsme měli patnáctiměsíčního syna. Pokud bych byl zatčen, čekalo by je hotové peklo."

Komunistická strana útěky letců očekávala. "Politicky nespolehliví" piloti proto byli brzy staženi z dálkových na vnitrostátní lety a bylo vydáno nařízení, že s členy posádek nesmí létat jejich rodinní příslušníci.

Organizátoři trojitého úletu dakot tuto obtíž vyřešili. Během asi dvouměsíčního plánování se dohodli, že manželky letců budou cestovat pod svými dívčími jmény nebo poletí v jiném z trojice letadel.

24. 3. 1950 ráno: Dakoty se chystají ke startu

Poválečné Československo bylo "protkáno" sítí vnitrostátních linek. Letecká doprava byla sice relativně drahá, zato šlo o velmi pohodlný a rychlý způsob přepravy. Díky nepřítomnosti přísných bezpečnostních opatření, jak je známe dnes, odpadalo zdlouhavé odbavení na letišti.V pátek 24. 3. 1950 brzo ráno se na letištích v Brně, Ostravě a Bratislavě připravovaly do vzduchu tři stroje, Dakoty DC-3. Šlo o největší letouny, které v té době Československé aerolinie měly. Pobraly až 26 cestujících a pětičlennou posádku. Tu tvořili dva piloti, palubní mechanik, radiotelegrafista-navigátor a stevardka.Všechny tři lety směřovaly do Prahy. Ranní lety prý byly vybrány z několika důvodů. Předpokládalo se, že na letištích bude větší klid, bezpečnostní služba nebude tak ostražitá a během samotného letu bude většina cestujících spát.Cílem byla americká vojenská letecká základna v Erdingu u Mnichova, oblíbený cíl československých leteckých únosců. Základna se nabízela především svou strategickou polohou v americké okupační zóně, relativně blízko československých hranic.

6:30 - OK-WAR startuje z Brna

První z trojice letounů vzlétl z brněnského letiště přesně podle letového řádu v 6:30 ráno. Kapitán Klestil i druhý pilot Angetter byli bývalými příslušníky RAF, ale kapitán do únosu zapojen nebyl. Akci zorganizovali osmadvacetiletý druhý pilot Angetter, pětadvacetiletý radiotelegrafista-navigátor a třiadvacetiletá letuška. Výrazně jim pomohl také jeden zaměstnanec ČSA, přes něhož se povedlo získat "letenky na Západ" i některým cestujícím. Na palubě plně obsazeného letadla bylo 26 cestujících a pět členů posádky.Akce proběhla velmi klidně. Letadlo po startu nabralo běžný kurz na Havlíčkův Brod, ale pak druhý pilot vypnul automatické řízení a stočil letadlo jihozápadně směrem na Mnichov. Navigátor zpacifikoval a odvedl z kabiny palubního mechanika a druhý pilot se svérázně vypořádal s kapitánem."Byli jsme velmi dobří kamarádi," cituje Pavel Týc vzpomínky druhého pilota Angettera. "Vypnul jsem robota a točím kurz Mnichov. Klestil mně říká, co blbneš? Já mu na to, Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletím na Západ! Řekl mně, vy blbouni, vždyť já to organizoval s Procházkou taky. Takřka mu vylétly slzy."Kapitán plánoval odchod do exilu také, ale chtěl odejít s celou rodinou. Teď se tedy musel vrátit do Československa. Utekl o několik měsíců později "po zemi" přes Šumavu."Ve chvíli únosu bylo třeba Klestila chránit před zatčením a obviněním ze spoluúčasti," vysvětluje v knize Útěky železnou oponou Jožka Pejskar. Druhý pilot Angetter kapitánovi řekl, aby veškerou vinu při výslechu svalil na něj. Aby byla tato verze co nejpřesvědčivější, nechal se kapitán svázat a předstíraně omráčit. "Navrhoval, aby mu bylo způsobeno ještě nějaké viditelné zranění. Ale to na kamarádovi Angetterovi nemohl chtít."Letěli přes Kleť u Českých Budějovic, po přeletu hranic přes ruskou zónu do vzdušného prostoru americké zóny, kde Angetter navázal spojení s kontrolní věží na letišti Erding. Označil se jako letadlo na úletu z Československa a požádal o přednost na přistání,"  Ačkoli se letadlo přestalo hlásit letové kontrole, nikdo na situaci nereagoval, ani armáda. Před půl devátou ráno první dakota přistála na vojenské základně v Erdingu u Mnichova.

6:39 - OK-WDR startuje z Ostravy

Druhé letadlo, nesoucí registrační značku OK-WDR, odstartovalo po půl sedmé ráno z ostravského letiště. Stejně jako ostatní dva letouny mířila "ostravská" dakota s registrační značkou OK-WDR do Prahy. Za řízením seděl třiatřicetiletý kapitán Světlík, bývalý příslušník RAF. Mezi cestujícími pak byl další bývalý pilot RAF Popelka, který se do akce také zapojil. Na palubě byla také manželka kapitána "bratislavské" dakoty.Na palubě ostravského letu probíhala akce asi nejdramatičtěji. Pilot Popelka se krátce po startu odebral za svými kolegy do kokpitu a už tam zůstal. Pak se oba organizátoři museli zbavit druhého pilota, palubního mechanika a radiotelegrafisty-navigátora. K činu přikročili po několika desítkách minut letu, přibližně nad Českomoravskou vrchovinou."Náhle jsem ucítil dotek něčeho tvrdého na rameni. Podíval jsem se za sebe a viděl jsem, že na mě Světlík míří pistolí: 'Jdi od toho!'" popisoval později druhý pilot Kozák. V první chvíli si myslel, že jde o žert a že kapitán má pistoli v úschově po dobu letu. Cestující, kteří měli povolení nosit zbraň, ji totiž před vzletem museli odevzdat StB, ta zbraň předala kapitánovi letadla a ten ji po přistání vrátil majiteli."Světlík byl známý srandista. Chce mě jen klukovsky strašit, má nějaký verk v úschově a neví, co dlouhou chvílí dělat. V tu chvíli se ale netvářil nijak žertovně. 'Povídám, jdi od řízení!' opakoval a snažil se mě zvednout ze sedadla."Kapitán Světlík odvedl druhého pilota do zavazadlového prostoru za pilotní kabinou, kde už byli i navigátor s mechanikem, o které se postaral Popelka. "Unesená" trojice okamžitě pochopila, že jejich kolegové hodlají s letadlem odletět za hranice. Kapitán se věnoval novým navigačním výpočtům a řízení letadla. Na místo druhého pilota se posadil pilot Popelka a mířící pistolí držel trojici v zavazadlovém prostoru v šachu. Před přistáním pak kapitán trojici ještě svázal ruce za zády. Únosci to udělali především proto, aby trojici po návratu do Československa usnadnili situaci. Takhle bylo evidentní, že se muži stali obětí únosu a únoscům nijak nepomáhali.Letadlo přistálo v Erdingu po deváté ranní. Na letištní ploše už stála "brněnská" dakota a o chvíli později dosedla i bratislavská, ta dokonce v doprovodu amerických stíhaček.

7:29 - OK-WDS startuje z Bratislavy

Poslední z trojice dakot s registrací OK-WDS odstartovala kolem půl osmé z bratislavského letiště. Start plného letadla se pozdržel kvůli převažování zavazadel a pak kvůli "přítomnosti podezřelých osob na palubě". Mezi cestujícími totiž byla i paní Anna Vrzáňová, maminka špičkové krasobruslařky Áji Vrzáňové, která do exilu odešla už dříve. V době, kdy letadlo konečně dostalo povolení ke vzletu, se už letové kontrole přestaly hlásit letouny letící z Brna a z Ostravy. Přesto let nakonec odstartoval. Na palubě bylo 26 cestujících a pět členů posádky.Bratislavský let měl nejméně výhodné podmínky. Odstartoval jako poslední, takže řízení letového provozu a úřady už mohly tušit, že se něco děje. Let navíc z velké části vedl nad rakouským územím pod sovětskou správou na rozdíl od dvou letů, které přelétly z Československa přímo na rakousko-americké území. Let však paradoxně proběhl ze všech tří nejklidněji. Bylo to zejména proto, že do únosu byla zapojena celá posádka. Nemuseli tedy nikoho "pacifikovat", ani doopravdy, ani předstíraně.Jediným možným "potížistou" na palubě byl jistý agent StB. Problém se však povedlo vyřešit zcela nečekaným způsobem. "V letadle panovala báječná pohoda, protože početná skupina Slováků ještě v Bratislavě otevřela demižon slivovice a podělila se s ostatními cestujícími o klobásy," píše v knize Útěky železnou oponou Jožka Pejskar. "Až na letišti v Erdingu agentu StB došlo, že bude průšvih. Že místo aby střežil posádku i cestující, propil okamžik únosu."Letadlo hned nad Břeclaví změnilo kurz na jihozápad. Kapitán Doležal předtím informoval věž, že letadlo nemůže vysunout podvozek, a proto že nemůže jít na mezipřistání v Brně, a vzápětí přelétl nad rakouské území. Posádka měla obavy z možného zásahu sovětských stíhaček (území Dolních Rakous bylo pod sovětskou správou), ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo.Nad Lincem, kde začínala americká okupační zóna, se k letadlu ČSA připojily americké stíhačky, o jejichž pomoc Američany požádal pilot Angetter z "brněnské" dakoty, která už mezitím přistála u Mnichova. Americké stroje tedy poslední letoun bezpečně doprovodily až do cíle. Poslední dakota přistála na letišti v Erdingu v půl desáté ráno.

Kdo zůstává, kdo se vrací?

Pro cestující a členy posádek, kteří se nečekaně ocitli na západoněmecké půdě, začalo několik dní napjatého čekání. Asi třetina z 86 osob se rozhodla v exilu zůstat. Československo požádalo o vydání únosců, což však Američané striktně odmítli. "Vydati politické provinilce není povinností, na druhé straně však vyhovění takovéto žádosti by bylo považováno za zneuctívající servilnost vůči cizí mocnosti a za čin, který si zasluhuje odsouzení lidstva," stojí v diplomatické nótě, uložené ve vyšetřovacím spisu v Archivu bezpečnostních složek.Cestující a členové posádek, kteří se chtěli vrátit do Československa, strávili několik dní v americkém vojenském táboře. Podle svědecké výpovědi pilota Kozáka z "ostravského" letadla byli podrobeni výslechům nebo na ně bylo naléháno, aby prozradili tajné státní informace. "Mezi naší velkou skupinou, která žádala o návrat, byli opravdu stateční lidé. Pamatuji se, že jeden z nich měl u sebe důležité výrobní dokumenty. Aby se nedostaly do rukou CIC (Counter Intelligence Agency, americká vojenská tajná služba), společně s ostatními cestujícími je prostě rozžvýkal."Piloti a členové posádek se po návratu problémům přesto nevyhnuli. Měli strach z nařčení, že únoscům pomáhali nebo jim dostatečně nevzdorovali. "Tehdy vrcholila studená válka, všude panovala strašná 'protiimperialistická' hysterie a komunisté by se s námi ani trochu nemazlili. Sice jsme z toho vyvázli s odřenýma ušima, ale nakonec nás od aerolinií stejně vyhodili," cituje web Free Czechoslovak Air Force vzpomínky pilota Kozáka.Podle vzpomínek J. Neorala, synovce pilota Angettera, byli organizátoři únosu z řad posádek v nepřítomnosti odsouzeni k nejvyšším trestům, což začátkem 50. let mohlo znamenat i trest smrti. Odsouzeni byli i cestující, kteří v exilu zůstali - ti dostali trest 25 let. Obvinění? Únos, ohrožení lidských životů, velezrada.

KSČ zuřila. Následná opatření byla tvrdá

Komunistická strana a státní orgány se pustily do vyšetřování všech tří únosů. "Je zajímavé, že nebyl založen standardní vyšetřovací spis, ale v Archivu bezpečnostních složek se zachovalo několik samostatných svazků. StB z toho byla tak zmatená, že vůbec nepochopili, že jde o dohodnutou akci, a každý úlet řešili zvlášť," domnívá se pilot Ladislav Keller.Vyšetřovatelé sice možná neodhalili propracovanost celé akce, ale státní úřady přijaly sérii velmi přísných opatření, která měla nebezpečí dalších únosů a úletů eliminovat. Opatření se dotkla téměř všech oblastí civilního, ale také sportovního letectví, uvádí Keller v knize Únosy dopravních letadel v Československu.

Ihned po únosu byly pozastaveny lety tzv. aerotaxi a dočasně se zakázal provoz motorových letadel v aeroklubech. U linkových letů byly zřízeny mimořádné technické zastávky. Na palubě velkých letadel ČSA byla vyhrazena místa pro ozbrojený doprovod z bezpečnostního letectva a pro agenta StB. Veškerý létající personál navíc musel dostat pasy, a komu pas vystaven nebyl, ten nesměl létat, dokonce ani na vnitrostátních linkách.Později se přikročilo k dlouhodobějším opatřením. "Nespolehlivé živly" byly od aerolinií nemilosrdně vyhozeny a na jejich místo nastoupili loajální a prověření piloti od armády. Padl také generální ředitel ČSA.Změny se dotkly i cestujících. Zřídila se centrální evidence letadel a pasažérů na jednotlivých letech. Pokud by byl někdo z cestujících označen za nebezpečného nebo politicky nespolehlivého, nesměl do letadla nastoupit, případně letoun nesměl dostat povolení ke vzletu.Opatření měla kýžený efekt. V průběhu následujících tří let došlo ještě ke třem únosům letadel, kdy únos provedli členové posádek, ale šlo již o ojedinělé akce, mnohdy s dramatickým průběhem i následky. Ti, kteří se ze zahraničí po únosech vrátili, byli mnohdy vyšetřováni a někteří i odsouzeni za únosy, špionáž či velezradu. Od roku 1953 pak už docházelo jen ke klasickým únosům s pachateli z řad cestujících.

 Třeba přelet letadlem 

 Z posledních letů uveďme přelet malého letadla Uranových dolů v Příbrami do Rakouska 5. května 1979,

únos letadla při letu z Prahy do Mariánských Lázní do Norimberka 18. dubna 1972,

přelet mistra světa akrobatického létání Ladislava Bezáka 19. prosince 1972 do Norimberku,

únos dopravního letadla Iljušin 14 do Norimberku při letu z Karlových Varů do Prahy 8. června 1970, únos letadla Iljušin 18 v noci z 28. na 29. října 1976 do Mnichova

Ptačí muž

Přistál v Bavorsku a němečtí novináři mu říkali ptačí muž. A to i přesto, že na rogalu letěl jen jedinkrát v životě.

MARNÝ POKUS a jeho následky

Když Jiří Runkas zjistil, že v komunistickém Československu nedokáže žít a nedostal povolení k cestě na Západ, sestrojil si s manželkou balon, kterým chtěli přeletět železnou oponu... StB však Jiřího Runkase zatkla a tak mu překazila pokus o úlet do svobodného světa.

Jiří Runkas se vyučil jako automechanik, zabýval se lodním modelářstvím, dostal se až do reprezentace. O výrobě balonů záměrně neexistovala v Československu žádná literatura. Problém byl i s obyčejným nákupem potřebné látky a výrobou cestovního koše. Balon zkušebně nafoukl a vyzkoušel tajně v údolí říčky Želetavky. V roce 1987 jej na anonymní udání zatkla tajná policie, která při domovní prohlídce na jeho chatě našla i části balonu. Runkas byl odsouzen, ale vyvázl jen s podmínkou. Policie mu však zabavila balon i zahraniční peníze, které měl připravené před cestou. Dnes Runkas žije v Moravských Budějovicích, živí se výrobou a opravami akustických kytar.
  
Nápad překonat železnou oponu balonem se zrodil ve východním Německu, kde se dva mladí Němci pokoušeli dostat do lepší části své rozdělené země. O nich se dozvěděl slovenský cyklistický závodník Robert Hutyra, který uletěl v roce 1983 do Rakouska s celou rodinou i se závodním kolem. Jeho útěk vzbudil pozornost, celé Hutyrově rodině přál tehdejší americký prezident Ronald Reagan. O Hutyrově útěku se z rádia dozvěděl Jiří Runkas. Nezávisle na ostatních dostal nápad přeletět oponu i právník Zdeněk Bakule z Plzně. Stejně jako Jiří Runkas byl však i on zatčen ještě před odletem.

DALŠÍ SKUPINOU,KTERÁ PŮSOBILA V POHRANIČÍ PO VZORU KRÁLE ŠUMAVY

Osudy členů organizace Orel, kteří se brzy po komunistickém převratu dostali do spárů tajné policie v Uherském Hradišti. V tamním vězení označovaném jako peklo na zemi, kde působil například obávaný Alois Grebeníček, zažili bití i mučení elektrickým proudem. Další příběh představuje odbojovou skupinu Sodan, jejíž mladí členové organizují záškodnické akce — zapalují stohy, stodoly, vyhrožují komunistickým funkcionářům. Bojují tak proti kolektivizaci vesnice, jsou však prozrazeni a zatčeni. Ve třetí části mapují rozsáhlou a prakticky neznámou brněnskou odbojovou skupinu soustředěnou kolem agentů britské tajné služby. Její činnost je imponující: šest vysílaček a organizované přechody hranic. I oni jsou prozrazeni. Jeden z agentů se zachrání útěkem, další v bezvýchodné situaci zvolí sebevraždu.

Králové Šumavy

Králové Šumavy je v širším smyslu označení pro pašerákypůsobící v oblasti Šumavy V užším slova smyslu se označení král Šumavy používá u lidí, kteří na Šumavě za komunistické éry (zejména ve 40-50 letechpomáhali uprchlíkům nebo agentům západních tajných služeb proniknout skrz železnou oponu v tom úplně nejužším pak jako čestný titul pro ty nejlepší z nich. V červnu 2004 nechal

 Kruh přátel česko-německého porozumění odhalit pomník králům Šumavy na louce u obce Františkov na Prachaticku. V roce 2001 obdržel jeden z nejslavnějších Králů Šumavy Josef HasilodprezidentaVáclava HavlaMedaili Za hrdinství.

 Útěky vlakem

 11. září 1951 rychlík č. 3717 z Prahy stál ve stanici Cheb, kde byly tři vagóny odpojeny a rychlík pokračoval v jízdě do Aše. Avšak nádražím v Aši projel vlak bez zastavení a celou dobu dávali jeho strojvůdci zvukové znamení "Zastavte mne všemi prostředky". Avšak vlak pokračoval v jízdě, rychlostí asi 100 km/h projel železnou oponou a zastavil až u obce Wildenau ve Spolkové republice Německo.

Ze 106 cestujících se jich 27 rozhodlo se nevrátit. Okamžitě se jim dostalo pomoci od americké a německé charitativní organizace.

Již prvého dne rozhlasová stanice Svobodná Evropa přinášela rozhovory se strojvůdci vlaku a s ostatními cestujícími. Třetího dne po úniku vlaku spustila komunistická propaganda zuřivou kampaň proti Spojeným státům americkým. Nejdříve přišly z Prahy dvě protestní diplomatické nóty, které požadovaly navrácení strojvůdců jako zločinců. To ale americké úřady rozhodně odmítly s poukazem na platnou úmluvu o azylu.

Státní bezpečnost hledala způsob, jak se oběma strojvůdcům pomstít na jejich příbuzných. Byl proto zinscenován soudní proces, který se konal v Karlových Varech 7. až 9. ledna 1953, kde bylo obviněno 11 osob "z velezrádných akcí podle instrukcí amerických teroristických ústředen, ze špionáže o československém hospodářství a armádě a z napomáhání útěku zrádného ministra Petra Zenkla".

Jeden z obžalovaných byl odsouzen k trestu smrti, další byl odsouzen k vězení na doživotí, další pak na 18 let, 24 let, 16 let, 22 let, 20 let a 5 let vězení.

6. října 1971 na podvozku vagónu mezinárodního rychlíku Praha - Norimberk utekl z Mariánských Lázní přes Cheb sedmnáctiletý Richard Rösner ke svým rodičům v Marktredwitzu ve Spolkové republice Německo, kteří zde žili od srpna 1968. Půl roku předtím se o útěk pokusila jeho sestra se svým snoubencem, ale byli zadrženi.

Dva jezdci přes železnou oponu drze procválali

Byla to směs odvahy, drzosti, zoufalství i vtipu: 10. ledna 1966 procválali dva jezdci na koních přes železnou oponu na Západ. Na sobě měli oblečení připomínající uniformy pohraniční stráže. Lest se podařila. Než se pohraničníci vzpamatovali, byli oba uprchlíci v západním Německu.

SPECIÁL: Příběhy železné opony

Jindřich Říhánek z Plzně měl koně rád odmalička. Byla to láska, která se mu jednou hodně vyplatí. Přinese mu totiž svobodu.

"Když mi bylo devět let, domluvil se můj otec s kapitánem na Borech, jestli by mne nevzali na vojenskou jízdárnu. Vždyť kdybych neměl koně, to by byl asi konec," vzpomíná Říhánek na své mládí. Jezdil pořád, až přišlo předvolání na vojnu. Bylo to v tvrdých padesátých letech, a tak byl mladý milovník koní zvědav, kam ho pošlou.

Koně tehdy měli dělostřelci až v Košicích a... pohraničníci. Druhá možnost vypadala přitažlivěji. Jenže to mělo háček. Říhánkův otec měl kdysi továrnu, jeho syn tak v očích komunistických vládců nesplňoval podmínku důvěryhodnosti. Nebyl dělník. Tehdy se tomu odborně říkalo "třídní původ". K pohraničníkům by tedy správně jít vůbec neměl.

Zkušenosti u pohraničníků
Naštěstí všechno dopadlo jinak. U odvodu byl jeho strýc a ten zamhouřil oči. Netušil, že služba u pohraničního vojska nabídne Říhánkovi cennou zkušenost, kterou o deset let později dokonale využije.

Vlastně mohl služby u pohraničníků využít k útěku už tehdy, dostal se při službě až za dráty, ke kamenům. "Neutekl jsem. Nechtěl jsem ublížit příbuzným a rodičům. A také jsem si myslel, že vývoj v zemi půjde k lepšímu," říká.

Jenže se spletl. Vývoj nešel k lepšímu, naopak bylo hůř. Viděl, jak jeden špičkový jezdec, který chtěl jet na olympiádu do Říma, nedostal povolení. "A on brečel. My ho viděli brečet. Tehdy se ve mně něco zlomilo," vzpomíná Říhánek.

Ale aspoň se mohl stále věnovat svému koníčku. Přesídlil do Prahy, kde v Hostivaři spoluzaložil jezdecký klub. Chodili tam lidé jako on: ti, kteří milovali koně.
Jedním z nadšenců byl mladý student ČVUT Jiří Bodlák, s kterým se spřátelil. Jednou šli spolu do hospody. Byli zamyšlení, možná i unavení.

Přítel Bodlák
"Na co myslíš?" říká Říhánek. "Nejraději bych utekl," odpovídá Bodlák. "Ty bys chtěl ze školy?" "Ne, za kopečky." "A já v té chvíli myslel na to stejné," vypráví Říhánek.

Ale myslel si nejdřív, že ho Bodlák provokuje. Byl opatrný. Řekl mu, že je blázen, a na oplátku se dozvěděl, že to Bodlák už jednou zkoušel. Neúspěšně. A tak chtěl, aby útěk vymyslel někdo jiný.

"Teď nic neřeknu. Nech mi tři týdny," odpověděl Říhánek. "Ale jestli utečeme, bude to jedině na koních!" dodal.

Zatímco Říhánek přemýšlel o dírách v železné oponě, jeho přítel Bodlák spěchal. Byl podzim 1965, Bodlák chtěl uprchnout ještě před Mikulášem. Potom na Vánoce. "Na Vánoce budou určitě zdvojené hlídky," řekl mu Říhánek.

Tady se mu hodila zkušenost z vojny. Věděl, že řada uprchlíků utíká o svátcích, protože si myslí, že hranice budou méně střeženy. Opak byl pravda. Vánoce byly nejhorší dobou k útěku.

"Tak kolem 10. ledna už budou utahaný. To bude dobrý čas pro nás," řekl. Nespletl se. Mezitím začali cvičit. V noci. Kvůli opatrnosti. Koně vyváděli potajmu a opatrně přes silnici, aby nebyla slyšet klapající kopyta. A přemýšleli, jak je dostat k hranicím.

Nakonec je napadlo, že budou předstírat filmování. Jezdce si totiž občas brali filmaři na komparz, a tak si domluvili odvoz vozem na objednávku klubu až ke hranicím. "Klukům ale nic neříkejte. Jde o filmování a oni by nám to záviděli," řekli šoférovi.

Ale předtím museli sehnat sedla. Vojenská. Věděli, že je mají v kasárnách v Praze na Pohořelci, a tak si tam pro ně jednou v noci vlezli dírou v plotě. Sedla pasovala dobře.

To už se blížila doba útěku. Nespali už několik nocí a nebude to lepší. Aby je nikdo neviděl, odjížděli nad ránem směr Plzeň. Jeden v kabině, druhý s koňmi vzadu v autě. Počasí bylo příšerné - pořád hustě sněžilo. Což bylo vlastně dobře.

Přijeli k rekreačnímu středisku Babylon za Domažlicemi. "Jirko, jdi tam na tu louku s koňmi," říká kolegovi Říhánek. Řidič byl pořád přesvědčen, že se jede filmovat. Byl den, a tak se s koňmi museli ztratit. U rybníka byly převlékací kabiny, část jich tam zůstala dodnes. Některé byly sice dost velké na převlékání, ale příliš malé na koně. Nakonec se tam koně vešli a tak přečkali den. Jedna kabina, jeden kůň. Počasí se zlepšilo.

Osudová jízda
Odpočívali a dávali pozor, aby je někdo neobjevil. Ale koně měli osedlané celý den. Pro jistotu. Večer se vydají na cestu. "Bylo 18:30. Objevil se vítr, mraky. A začal povívat sníh. To bylo dobře." V jedenáct večer vyrazili.

Jeli po silnici, ta byla prázdná, u hranic stejně nikdo nejezdil. Ale najednou se za nimi objevil vojenský vůz, takzvaný gazík - terénní auto sovětské výroby, které užívala československá armáda.

Samozřejmě, že v něm byli pohraničníci. Uviděli je. Zpomalili. Bylo vidět lidi uvnitř: šoféra a dva důstojníky.

Oba uprchlíci reagovali rychle: zvedli ruce k pozdravu. "Zasalutovali jsme. Viděl jsem, že šofér taky salutuje, a také jsem viděl, že něco říkal dozadu," popisuje Říhánek.

Nevěděl, že je zachránilo to, co měli na hlavách, tedy ušanky. Auto sice zpomalilo, ale odjelo. První setkání se strážci hranic dopadlo dobře. "Necítil jsem srdce," dodává Říhánek.

Opona
Ale to byl jen začátek. Ze silnice se dostali na železniční trať, která vede na Západ, a v místě, kde prochází oponou, byla "díra". Ale před ní bylo hned několik hlídek. Projeli kolem nich, pohraničníci je nechali. Pak ji uviděli.

Železná opona a na ní elektrické izolátory. A něco dalšího: silueta vojáka se samopalem.

"Stůj! Heslo!" zavolal ten pohraničník. Říhánek zareagoval: "Soudruhu, kde máte kolegu?" "Bylo vám řečeno, že kapitán Jakoubek jede na kontrolu?" A jeli opatrně dál.

Voják byl evidentně zmaten. Jméno kapitána Jakoubka nebylo vymyšlené, ale voják ho neznal. V hlášení se pak objeví jméno jiné. A než se pohraničníci vzpamatují, je pozdě. Hlídka neměla svou šťastnou hvězdu.

Na hranici
"Jeli jsme dál a zahnuli doleva, do Německa. Museli ovšem z železničního náspu. Čekal je hluboký sníh, potok a svah. Ke všemu se objevil Měsíc.

"Ten potok, to bylo jako malá řeka. Jenom jsme slyšeli, jak to šplouchá. A pak bylo třeba překonat svah. To už bylo Německo, ale zezadu se ozvala střelba.

"Kůň zahrabal, nemohl se dostat do svahu. Skoro se zastavil. Popohnal jsem ho a na poslední chvíli zabral. Překonal jsem svah. Měl jsem obrovskou radost," vypráví Říhánek. Spěchali dál. Byli sice za hranicí, ale potřebovali pryč od opony. Za nimi bylo slyšet vybuchující světlice a bouřlivý ohňostroj poskytl jejich útěku podivuhodnou parádu. Přijeli do pohraničního městečka Furth im Wald.

Vzbudili policistu, který dostal šok. Němec, zřejmě veterán z války, si myslel, že jsou ruští kozáci a třetí světová válka právě začala. Ale vše se vysvětlilo. S úsměvem.

Na tatrovce projelo přes dráty za svobodou sedm lidí

Ta obyčejná tatrovka dostala od rakouských a německých novinářů přezdívku "Auto svobody" nebo také "Tank svobody". V létě 1961 to byla nejslavnější Tatra 128. Rakušané ji dokonce vystavili ve Vídni. Svobodu dokázala zajistit sedmi lidem.

Další 1 fotografie v galerii

Nákladní tatrovka na cestě za svobodou - Nákladní Tatra 128 hraje hlavní roli v dokumentu České televize. | foto: Monika Tomášková, MF DNES

SPECIÁL: Příběhy železné opony

Přes železnou oponu se podařilo na tatrovce dostat rodině Měrkových se dvěma dětmi, panu Jozefu Staškovi s přítelkyní a panu Lubomíru Králíčkovi z jižní Moravy.

"Pan Měrka riskoval život svůj i dětí. Ale i ta jeho manželka byla ohromná," vzpomíná Lubomír Králíček, který dnes žije v USA.

Na útěku se domluvili Měrka s Králíčkem a Staškem. Znali se už z komunistického koncentračního tábora a v zemi ovládané jedinou ideologií už déle žít nechtěli.

Útěk přes železnou oponu však plánovali pečlivě. V té době byly ještě na oponě elektrické zátarasy a šlo tam samozřejmě o život. Takže tatrovku, s níž jezdil Josef Měrka, na to připravili. Dopředu přidělali břit, který měl proříznout dráty. Korbu, krytou plachtou, ochránili ocelovými pláty. Zatímco Měrka se Staškem seděli v kabině, na korbě se skrývaly ženy a děti.

Stejně tak pečlivě bylo vybráno i místo útěku - u Českých Velenic, mezi jižními Čechami a rakouskou oblastí zvanou Waldviertl. Jeden tamní obyvatel jim poradil cestu.

A poradil dobře. Sice je kontrolovali pohraničníci, ale než se stačili vzpamatovat, tatra se rozjela a prorazila železnou oponu. Šlo to překvapivě hladce. Jen ostnatý drát se jim namotal na kola, to byla největší komplikace.

"Rozjeli jsme se a já se zezadu díval na tu pohraniční stanici. Viděl jsem vojáky s automaty, jak za námi hledí," vzpomíná Králíček. V pohodě dojeli autem až do Vídně. Pak už je čekal nový život. Všichni skončili za oceánem - v USA. Ze tří mužů, kteří útěk připravili, však dnes žije už jen Králíček.

Ortel smrti nad pohraničníkem vyřkla sama KSČ

Voják z povolání a příslušník pohraničního vojska Alois Jeřábek se v roce 1953 pokusil o útěk do Rakouska. Byl však na cizím území postřelen, odvlečen zpět do Československa a ve velkém zinscenovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti.Z podílu na justiční vraždě četaře Jeřábka je podezřelý i bývalý komunistický prokurátor Ján Pješčak. Ten ho totiž obvinil z velezrady v rozporu s tehdejšími zákony.Jeřábkův trest měl být totiž výstrahou, a tak o jeho exemplárním potrestání rozhodlo ještě před jednáním soudu přímo politbyro ÚV KSČ za účasti tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého.Komunistická justice příkaz strany splnila a Jeřábek byl v prosinci 1953 popraven. Pješčak navrhl trest smrti a sám vyhotovil obžalobu, což potvrdily odborné znalecké posudky.

Roztrhán zaživa

Jeden z nejsmutnějších případů, které se na železné oponě staly. 8. srpna 1986 se osmnáctiletý východoněmecký uprchlík jménem Hartmuth Tautz pokusil proniknout poblíž bratislavského sídliště Petržalka do Rakouska. Téměř se mu to povedlo. Dva psi vypuštění pohraničníky ho však dostihli a roztrhali. Pouhých dvaadvacet metrů od rakouského území.

Na konci šedesátých let, poté co byl vyřazen ze služby systém pohraničních elektrických drátů a minových polí, zavedla Hlavní správa Pohraniční stráže nová opatření s cílem znemožnit překročení československých hranic. Mezi tato opatření patřilo zavedení techniky SUP - samostatně útočících psů. Zpravidla šlo o sourozenecké dvojice německých ovčáků, které byly cvičeny ke zneškodnění tzv. "narušitelů hranic". Výcvik probíhal tak, že psi byli mláceni klacky, aby v nich bylo vypěstováno agresivní chování. Přičemž jeden pes útočil skokem cíleným na krk a druhý strážil. Psi byli drženi v kotcích s elektricky ovládanými dvířky, které byly otevřeny, na základě impulzu z tvz. signální stěny z pásma před hranicí.

Hartmut Tautz si místo svého přechodu dlouho vytypovával, zvolil směr na rakouskou obec Kittsee. Přestříhal dráty signální stěny. Hlídka Pohraniční stráže jednotky Kopčany pak vyslala po jeho stopě dva služební psy Robyho a Rišu tzv. volným útokem, přičemž tito psi pronásledovali "narušitele" ve vysokém kukuřičném porostu a zadrželi ho 22 m od hraniční čáry. Pri zadržení mu způsobili mnohočetná povrchová zranění na hlavě, rukách a nohách, jímž ještě té noci po několika hodinách podlehl. Chlapec mohl přežít, kdyby mu byla ihned poskytnuta vhodná lékařská pomoc. Bratislavský vojenský prokurátor později zastavil trestní stíhání dvou pohraničníků s tím, že použití volného útoku psů "bolo vykonané v súlade so služobným predpisom, ako aj v súlade s metodickou pomôckou".

 Kromě přímého přechodu přes hranice lidé volili i jiné způsoby....

Josef Bryks chtěl do Anglie, zemřel v Jáchymově

V roce 1952 vyplňoval vězeň číslo 868 v leopoldovské věznici obsáhlý dotazník. Do kolonky 'Jaké neúspěchy a zklamání jste měl?' napsal: "Za dobro a obětavost pro člověka jsem nevinně už přes devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše."Ten vězeň se podepsal jako Josef Bryks. Držitel Řádu Britského impéria, letec, o jehož odvaze v německém zajetí Angličané natočili film Srdce v zajetí.

Svým způsobem název filmu platil ještě i na Silvestra 1952. Tentokrát byl ovšem Bryks zajatcem komunistů. A to bylo horší. Nikdy už nevyjde na svobodu, nikdy nespatří manželku a dceru, nikdy nebude létat.

"Spočteme-li roky strávené v německém zajetí a v komunistickém vězení, strávil Bryks 13 roků za ostnatým drátem. Zemřel v pouhých 41 letech," říká historik Jiří Rajlich.

Proslavil se útěky ze zajetí
Bryks, jenž se za války proslavil útěky z německého zajetí, se do komunistického vězení dostal poté, co mu nevyšel útěk přes železnou oponu. Klíčový útěk svého života zpackal. Vlastně za to nemohl, útěk vyprovokovala komunistická tajná služba a Bryks se chytil do připravené pasti."Vraťte knihy", bylo smluvené heslo skupiny bývalých vojáků, kteří se pokoušeli dostat na Západ. Všichni až na jednoho měli za manželky Angličanky, a pokud je chtěli spatřit, neměli ani jinou možnou než ilegální přechod železné opony: komunistický režim jim totiž nedal pasy.

2. května 1948 ho zatkli. "Byl jsem zajištěn v bytě v Olomouci pro podezření z příprav k útěku do zahraničí. (...) Protože jsem měl manželku anglického původu, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych si tam poctivou prací mohl vybudovat nový domov. Vědomě ani úmyslně jsem nechtěl poškodit vlastní rodnou zem, pro kterou jsem tolik vytrpěl za války," psal Bryks v jednom z mnoha životopisů, které museli v komunistických kriminálech smolit nešťastní vězni, aby se tak kriticky zamýšleli nad vlastní minulostí.

Vojenský soud ho osvobodil, státní poslal do vězení
Jenže ještě v létě 1948 to navzdory zatčení nevypadalo s Bryksem tak špatně. Komunisté tehdy neměli pod kontrolou celou justici, a tak jej Vrchní vojenský soud zprostil obžaloby. Bylo to však jen zdánlivé vítězství - po odvolání zasáhl Státní soud a poslal Brykse na deset let do vězení.

Při vstupním pohovoru ve věznici v Plzni na Borech však Bryks dá jasně najevo, co si myslí. Na otázku, co jej svedlo k trestnému činu, odpověděl: "Touha žít mezi spravedlivými lidmi, kteří si váží hrdinství a obětí, jež jsem přinesl naší vlasti - a zvláště možnost žít šťastně se svou rodinou."Měl právo mluvit o hrdinství. Než 4. srpna 1940 sedl do kabiny letounu s výsostnými znaky britského královského letectva, tak si na útěku z protektorátu užil své. Absolvent vojenské akademie v Hranicích a později příslušník 33. stíhací letky v hodnosti poručíka utíkal přes Maďarsko tak nešťastně, že jej v Budapešti zatkli a na tři měsíce zavřeli. Pak byl vrácen na Slovensko, ale i odtud prchl.

Útočil, i když letoun hořel
Zastavil se až v Sýrii a vstoupil do cizinecké legie. A pak už ho čekala cesta do československé armády v zahraničí. Za svou vlast nebojoval dlouho. Sedmnáctý červen 1941 si velení britského letectva vybralo pro bombardování elektrárny ve Francii. Akce skončila krvavou bitvou: mezi 13 sestřelenými byl i Bryks. Ještě když jeho letoun hořel, útočil na nepřítele."Několik minut poté se v kabině objevil černý kouř, který mi znemožnil kontrolu přístrojů. Krátce nato vypukl oheň v kabině," líčil bitvu Bryks po návratu ze zajetí. V něm (nebo na útěku) stráví zbývající čtyři roky války.Popálen, bez bot, ale jinak kupodivu zdráv, přistál na poli. Francouzi v nedaleké vesnici mu dali staré civilní šaty, ale to mu nepomohlo. Němci ho našli, zbili a poslali do zajateckého tábora. Bryksovi se však něco přece jen podařilo: zatajit svou identitu! Kdo se bude probírat německými archivy odsouzenců k smrti za války, najde dvě jména. Jistý Ricks byl v Berlíně odsouzen k smrti provazem za pokus o útěk stíhačkou. Roku 1943 byl ve Varšavě za účast na odboji polských vlastenců odsouzen (rovněž k oběšení) Josef Blaskiewicz. Obě jména byla smyšlená a vždy šlo o jednu a tutéž osobu: o Josefa Brykse.

Po několika pokusech o útěk (jednou stíhačkou Messerschmitt, dvakrát podzemním tunelem, jednou v bečce na močůvku) se totiž Bryks dostal do Polska, do štábu tamní podzemní armády. Když se Poláci spojili vysílačkou s anglickými spojenci, domluvili dokonce jeho evakuaci do Británie.

Němci mu při výslechu probodli břicho
Akce však ztroskotala a Bryks byl zatčen gestapem. Když mu při výslechu Němci "domlouvali", probodli mu břicho a zničili ušní bubínek. Nedoslýchal až do smrti. "5. června 1943 jsem byl v cele strašlivě zbit a kopán do břicha SS-Scharführerem Grünnem do bezvědomí," vypoví po návratu ze zajetí.Nakonec (tentokrát pod jménem Bruno Sax) skončil v blázinci, ale Němci ho znovu dostali. Jeho poslední (válečný) pokus o útěk vypadal takto: "24. března jsem se s kapitánem Wilsonem zúčastnil útěku tunelem, ale z tunelu jsem nevyšel, neboť při útěku z budovy bylo na mne stříleno. Při tomto útěku se dostalo celkem 87 zajatců ven, ale 50 z nich bylo postříleno," vypoví po válce.

Útěky za železnou oponu

V letech 1948-1989 zahynulo na státní hranici při pokusech opustit socialistické Československo celkem 390 lidí.

204 zastřeleno
90 usmrceno v elektrických zátarasech
6 zabito nášlapnými minami
90 zemřelo při pronásledování pohraničníky

Z jejich smrti se před soudy zodpovídalo 11 pohraničníků.Tři z nich byli odsouzeni, dva skončili ve vězení.To už mu hrozí nové nebezpečí. Němci odhalili jeho skutečnou identitu a poslali ho do Prahy, do obávaného Petschkova paláce, sídla gestapa. Opět mu hrozí smrt. Tentokrát ho může těšit, že ho oběsí řádně - pod jeho pravým jménem. Jenže přežije.

Lágr, v němž čeká na konec (života nebo války), osvobodí Američané a Bryks je hrdina. Doma i v Anglii. Ještě v zajateckém táboře si s ním začne dopisovat jedna Angličanka. Teď je tedy čas, aby si ji (podle všech zásad kýčovitých válečných románů) vzal za ženu, byli spolu šťastni a měli spolu dítě.

Bryks se přestěhoval do Československa
Pak však Bryks udělá chybu: přestěhuje se s rodinou do Československa. Po únoru 1948 sice Bryks zase rodinu rychle pošle za Lamanšský průliv, sám to však už nestihne. Nejdřív dostane 10 let za pokus o útěk přes železnou oponu a pak mu přičtou dalších 20 let za údajný pokus o útěk z věznice na Borech. Měli z něho strach."Josef Bryks byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal. Nakonec ho poslali do Jáchymova, snad aby od něho měli pokoj," řekne později jeho kolega (z britského letectva i z československého vězení) Josef Šišpera.

Hrdinovi puklo srdce
Komunisté se mu mstí: nedovolí, aby peníze vydělané při těžbě uranu posílal své dceři do Anglie. Nakonec hrdina filmu Srdce v zajetí umře téměř symbolicky: 12. srpna 1957 mu ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost pukne srdce."Bryks zemřel a oni prováděli pitvu. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako by ho někdo rozřízl skalpelem," vypoví po letech Bryksův spoluvězeň Zdeněk Kessler. Komunisté se pomstili ještě i na příbuzných: nevydali jim mrtvolu, aby ji mohli důstojně pohřbít.

Dopis Bryksovy manželky Rudolfu Slánskému

Vážený pane! Promiňte, že Vám píši, ačkoli jsem cizinka; hledáme-li však spravedlnost, necháváme formality stranou. Avšak protože jsem dříve žila v ČSR, dovolávám se Vaší pomoci: obracím se právě na Vás, neboť vím, že zaujímáte nejdůležitější postavení v KSČ, a vím, že jste patrně čestný a spravedlivý muž, zastáváte-li takovou funkci, neboť tyto vlastnosti jsou zde nejdůležitější.

Myslím, že s největší pravděpodobností již znáte případ obou shora uvedených osob a nyní jste již na ně zapomněl, neboť události v lidském životě plynou a zapomínají se téměř v mžiku: manželky a příbuzní však nemohou zapomenout a stávají se s postupem doby opravdu stále zoufalejší a stále nesnadněji usilujeme o propuštění těchto nešťastníků, těchto bývalých československých hrdinů, kteří jsou nyní neprávem vězněni: jediným jejich zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii...

Byla jejich prolitá krev, strádání a útrapy nadarmo? Již se na to zapomnělo? Takto se jedná s lidmi, kteří tak mnoho trpěli pro Československo? Pane Slánský, jsou mi známy veškeré skutečnosti tohoto trapného případu a jsem hotova přijet do Prahy a vše Vám říci - tito lidé nenesou žádnou vinu, obvinění proti nim jsou fantasticky vymyšlená...

=======================================================

KDYŽ SE ČLOVĚK STANE NEPOHODLNÝM.......................

Akce Zpěvák  (Jaroslav HUTKA)

Krátce po zveřejnění Charty 77 rozjela StB akci Asanace. Ze země doslova vyštvala desítky známých lidí. Akce Asanace byl krycí název pro operaci StB z přelomu 70. a 80 let 20. stol., která si kladla za cíl přinutit signatáře Charty 77 k odchodu z Československa. Byly při ní použity donucovací prostředky, vydírání, psychické i fyzické týrání.

21.prosince 1977 byl vydán rozkaz, na jehož základě se mělo: „Docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR.“K akci dal příkaz tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Byl za to souzen v samostatném procesu, rozsudek však nebyl vynesen, protože Obzina v lednu 2003 zemřel.V rámci akce Asanace byli k emigraci nuceni např. Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Václav Malý, Karol Sidon, Petr Cibulka nebo Pavel Landovský.

 Jedním z postižených akcí "Asanace" byl i Jaroslav Hutka. O emigraci uvažoval jen chvíli během prvních dnů okupace vojsky Varšasvké smlouvy. Ale když zjistil, že okupanti morálně prohrávají, řekl si, že musí zůstat.Poprvé byl zatčen StB v Bartolomějské ulici  v květnu 1977 za písníčku "Havlíčku - Havle". StB se o něj zajímala už od roku 1975 na základě udání. Rodina Jaroslava Hutky pocházela z Olomouce. Byl jim zabaven obchod s nábytkem a rodina byla vystěhována z Olomouce do malé vesničky.Poprvé otevřeně StB nabídla Hutkovi možnost emigrovat v červnu roku 1977. Byl opakovaně zatýkán, sledován, byla mu zadržována pošta. Teprve v říjnu roku 1977 začal Jaroslav Hutka s manželkou uvažovat o odchodu z ČSSR.

Emigrovali až 18. října 1978. To už se museli vzdát československého občanství.

Usídlili se v nizozemském Rotterdamu, kde koncertoval, psal. 29. listopadu 1989 se Jaroslav Hutka nečekaně objevil na letišti v Ruzyni. Nejdříve jej nechtěli vpustit, ale pak získal vstupní vízum za sedmdesát marek. Stal se tak prvním navrátivším se emigrantem. Ihned začal koncertovat na protirežimních demonstracích.

====================================================================================================

 TAK TO JE V KOSTCE SEZNÁMENÍ SE ŽELEZNOU OPONOU A PŘÍBĚHY LIDÍ S NÍ SPOJENÝCH