JE NÁS JEDENÁCT
Tomáš Garrigue Masaryk (7.3.1850-14.9.1937): Prezident osvoboditel
Tomáš Masaryk, první prezident svobodného Československa , obnovitel československé státnosti po takřka třísetletém období v područí Habsburské monarchie, přichází na svět 7. března roku 1850 v Hodoníně jako syn kočího a kuchařky. Mladý Masaryk v letech 1864-1865 pracuje jako kovářský učeň, v letech 1865-1872 pak studuje na gymnáziích v Brně a posléze ve Vídni.
V letech 1872-1876 studuje Masaryk na univerzitě ve Vídni, kde na závěr studia získává titul doktora filozofie. Jeho disertační práce nese název “Podstata duše u Platóna”.
Následující dva roky pak Masaryk pobývá jako soukromý učitel v Lipsku, kde se setkává s mladou Američankou, Charlottou Garrigue. S ní se pak, při své první cestě do Spojených států amerických, 15. března roku 1878 žení, zároveň připojuje její příjmení ke svému, od této chvíle se pak představuje jako Tomáš Garrigue Masaryk.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všechn našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
V roce 1879 se Masaryk habiltuje spisem “Sebevražda jako hromadný společenský jev moderní civilizace”- následně pak sedm semestrů přednáší na Vídeňské univerzitě jako soukromý docent.
V roce 1881 publikuje Masaryk (německy) svoji revidovanou habilitační práci o sebevraždě, česká verze pak vyjde v roce 1904 pod názvem “Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty”.
Následujícího roku, tedy roku 1882, je Masaryk jmenován mimořádným profesorem filozofie na nové české univerzitě v Praze, řádná profesura je mu pak udělena v lednu 1897.
V roce 1883 zakládá Masaryk měsíčník “Athenaeum”, časopis věnovaný kritickému pohledu a zkoumání české kultury a vědy, v roce 1885 pak publikuje Masaryk své hlavní filosofické dílo, spis “Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd”, o dva roky později pak vychází tento spis v rozšířené německé verzi.
Léta 1886-1888 jsou v Masarykově životě zajímavá tím, že skupina vzdělanců, sdružená kolem jeho měsíčníku “Athenaeum”, odhaluje, že údajně staré rukopisy (známé rukopisy zelenohorský a královédvorský, mající dokládat ranou vyspělost středověké české kultury) jsou pouhými novodobými padělky.
V roce 1887 navštěvuje Masaryk Rusko, kde diskutuje s L. N. Tolstým, kterého pak navštěvuje ještě v letech 1889 a 1910, odmítá přitom Tolstého učení o neodporování zlu.
V roce 1891 je Tomáš Garrigue Masaryk zvolen do vídeňského parlamentu jako poslanec za mladočeskou stranu, k níž se připojuje jako člen skupiny tzv. “realistů” – v roce 1983 se pak poslanec Masaryk svého mandátu vzdává, důvodem je jeho nespokojenost s planým radikalismem mladočechů a s jejich vnitrostranickými půtkami.
Roky 1895-1898 jsou vyplněny v Masarykově životě intenzivní tvůrčí prací, a to prací zasvěcené hlavně českým problémům – Masaryk formuluje své názory na problematiku českých dějin a předkládá český politický program, představuje se přitom jako politický myslitel, jehož názory mají pevný morální a náboženský základ – Masaryk postupně publikuje spisy “Česká otázka”(1895), “Naše nynější krize” (1895),”Jan Hus”(1896), “Karel Havlíček” (1896) a “Otázka sociální”(1898).
V letech 1899-1900, v období tzv. hilsneriády (období antisemitských nálad v českých zemích po dvou soudních procesech s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy dvou křesťanských dívek) vede Masaryk kampaň proti rasovým předsudkům, zvláště pak proti pověrám o židovské rituální vraždě.
V roce 1900 Masaryk, společně s některými svými stoupenci ze skupiny “realistů” zakládá novou politickou stranu, nazvanou Česká strana lidová (realistická), a později přejmenovanou na stranu pokrokovou. Masarykova strana ale nemá úspěch, v české politice má jen marginální, okrajový význam.
V roce 1902 cestuje Masaryk podruhé po Spojených států, kde na univerzitě v Chicagu přednáší o české literatuře a historii a o obecných slovanských otázkách.
V roce 1907 se Masaryk stává opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu též pomohou sociální demokraté. Poslancem je pak Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době též Masaryk podniká svoji třetí cestu do Spojených států amerických, na sjezdu náboženských liberálů v Bostonu přednáší o náboženství v Rakousku, při své cestě též navštěvuje mnoho českých krajanů v řadě amerických měst.
V letech 1907-1908 vede Masaryk v parlamentu akci na obranu svobody vědy – hájí rakouského vědce profesora Ludwiga Wahrmunda, pronásledovaného za přednášku o rozporech mezi vědou a církevní doktrínou.
Mezi lety 1909-1911 Masaryk velmi ostře kritizuje, zejména po anexi Bosny a Hercegoviny, zahraniční politiku Rakouska-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem – Masaryk též velmi srdnatě hájí jižní Slovany, obžalované z velezrady v procesu v Záhřebu.
V roce 1913 publikuje Masaryk (německy) první dva díly svého rozsáhlého spisu “Rusko a Evropa” (pozn. třetí díl, a to v anglickém vydání, vyjde poprvé až v roce 1967).
Po zahájení bojů první světové války se Masaryk rozhodne pro politickou podporu Spojenců a jejich boje proti Rakousku-Uhersku a Německu – pracovně navštěvuje Itálii, Švýcarsko, Francie a Anglii, v Paříži společně s E. Benešem (viz Beneš, Edvard) a M. R. Štefánikem zakládá Československou národní radu, v Rusku a Francii pomáhá formovat československé vojenské jednotky.
V roce 1917 cestuje Masaryk do Ruska, kde po bolševické revoluci konsoliduje československou legii, která je prohlášena za část československé armády ve Francii a má se podle dohody s bolševickou vládou přesunout na západní bojiště.
V roce 1918 přijíždí Masaryk do Spojených států amerických – poté, co Francie a Anglie v podstatě uznávají Československou národní radu za československou vládu, učiní totéž i vláda americká.
Je třeba na tomto místě připomenout, že kdyby nebylo Masaryka, nebylo by ani vzniku samostatného Československa – právě Masarykem vedené zahraniční akce během první světové války a jejich brilantní zakončení ve Spojených státech v říjnu roku 1918, kdy Masaryk sepíše a vydá v amerických listech “Prohlášení československé nezávislosti”, jsou těmi rozhodujícími motivy toho, že americký prezident W. Wilson odmítne rakouské snahy o separátní mírové vyjednávání a že vyzve Rakousko-Uhersko, aby respektovalo vůli jím utlačovaných národů svobodně si zvolit politickou budoucnost. Teprve poté, co Rakousko-Uhersko zveřejní, že podmínky prezidenta Wilsona přijímá, vzniká 28. října roku 1918 samostatné Československo, k němuž se pak 30. října Martinskou deklarací připojuje slovenská politická reprezentace.
V Praze je pak Masaryk (v nepřítomnosti) revolučním Národním shromážděním 14. listopadu roku 1918 zvolen prvním prezidentem Československé republiky, a to na dvouleté funkční období. Brzy poté Masaryk publikuje spis “Nová Evropa”, nástin poválečné evropské rekonstrukce.
V roce 1920, 27. května, je pak Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy – do funkce prezidenta je pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května).
V roce 1925 vychází pod názvem “Světová revoluce” Masarykova kniha memoárů a politických a historických úvah o přelomové době, jejímž mezníkem je první světová válka.
V roce 1928 český spisovatel Karel Čapek publikuje první svazek svého díla “Hovory s T. G. Masarykem”, díla, v němž ve formě dialogu s Čapkem Masaryk vypráví příběh svého života. V posledním svazku “Hovorů” pak Masaryk vyslovuje své filosofické krédo.
14. prosince roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk ze zdravotních důvodů abdikuje z funkce prezidenta (18. prosince je novým prezidentem zvolen E. Beneš).
14. září roku 1937 pak Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel svobodného Československa v roce 1918 a první jeho prezident, na zámku v Lánech umírá.
Edvard Beneš (28.5.1884 – 3.9.1948): Tvůrce československé zahraniční politiky
Edvard Beneš, po “prezidentu osvoboditeli” T. G. Masarykovi (viz Masaryk, T. G.) druhý prezident samostatného československého státu, muž který stojí v čele Československa v letech 1935-38 a 1940-48 (za druhé světové války jako nejvyšší představitel československého exilu v Londýně), přichází na svět 28. května roku 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka.
V mládí Beneš studuje nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896-1904), po maturitě se pak zapisuje ke studiu na filosofické fakultě pražské Univerzity Karlovy.
V roce 1904 pak Edvard Beneš odjíždí do Francie, kde studuje na Sorbonně a na Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 pak přesidluje do Berlína – svá vysokoškolská studia Edvard Beneš zakončuje v roce 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze skládá rigorózní zkoušky.
Od roku 1910 pak Edvard Beneš vyučuje na pražské obchodní akademii, od roku 1912, poté, co habilituje v oboru filozofie, přednáší jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Po vypuknutí první světové války se Beneš aktivně zapojuje, jako stoupenec T. G. Masaryka a představitel České strany pokrokové (realistické), do domácího protirakouského odboje, pomáhá organizovat odbojovou organizaci Maffie , jeho hlavním úkolem je zejména zajištění spojení mezi Prahou a Masarykem, pobývajícím ve Švýcarsku.
V roce 1915 do zahraničí odchází také – od této chvíle jsou pak jeho životní osudy již navždy úzce spojeny s životními osudy T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Beneš žije v Paříži, kde organizuje zahraniční protirakouský odboj a kde se podílí na propagaci československého politického programu.
V roce 1916 se pak Edvard Beneš podílí na ustanovení Československé národní rady, v níž zastává místo generálního tajemníka – společně se Štefánikem je vůdčí osobností při vyjednávání s dohodovými mocnostmi o vzniku samostatných československých vojenských jednotek (legií), které pak ve Francii ( prosinec 1917), v Rusku ( únor 1918) a v Itálii ( duben 1918) vznikají a zapojují se úspěšně do bojů první světové války.
Jedním z nejvýraznějších Benešových úspěchů této doby je uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu Francií ( červen 1918), Anglií (srpen 1918) a Itálií (říjen 1918).
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 Edvard Beneš jako představitel československého zahraničního odboje jedná s odbojáři domácími – výsledkem těchto jednání je Benešovo jmenování ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře (viz Kramář, Karel).
Do Československa se ale Edvard Beneš vrací až v září roku 1919 – na mnoha jednáních, např. již v listopadu roku 1918 v Paříži, musí vymoci uznání historických hranic českého státu a dosud neexistujících jižních hranic Slovenska.
Jako tvůrce československé zahraniční politiky pak Edvard Beneš v letech 1919-20 mírovými smlouvami obhájí koncept práva československého národa na sebeurčení.
V letech 1921-22 zastává Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, zároveň je i poslancem parlamentu ( tím je v letech 1919-26 a 1929-35).
Od roku 1923 je Edvard Beneš členem (místopředsedou Čs. strany národně socialistické – ze strany pak vystoupí až v roce 1935, když je po abdikaci T. G. Masaryka zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta.
Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let politikem evropského formátu – stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti.
Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientuje zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavírá spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytváří obranný systém, tzv. Malou dohodu.
V roce 1935 uzavírá pak Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Stalinovým (viz Stalin, J. V.) Sovětským svazem.
Poté, co evropské mocnosti donutí Československo přijmout v září roku 1938 potupný mnichovský diktát, Edvard Beneš v říjnu abdikuje a brzy nato odchází do londýnského exilu – zde pak v roce 1940 vytváří exilovou státní reprezentaci, sám opět přebírá funkci československého prezidenta (v okupovaném Československu je zatím prezidentem E. Hácha {viz Hácha, Emil}).
V roce 1943 Edvard Beneš uzavírá v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, který nyní pokládá za garanta poválečné československé svrchovanosti – západním mocnostem už Beneš příliš nevěří, Mnichov je pro něj stále příliš živou ranou.
Při své moskevské misi Beneš zároveň začíná jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (je ochoten v budoucím politickém systému připustit pouze komunistickou stranu a strany socialistické a strany levé buržoazie, zároveň hodlá zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální) – v dubnu roku 1945 je pak Benešem ve slovenských Košicích jmenována první poválečná vláda, tzv. vláda Národní fronty, v květnu téhož roku se Edvard Beneš přes Moskvu vrací do Prahy, kde je pak v říjnu potvrzen jako československý prezident (zvolen je v červnu roku 1946).
V únoru roku 1948 Edvard Beneš, usilující o to, aby v poválečném Československu byl vybudován spravedlivý, na parlamentní demokracii založený, systém osudově zaváhá v okamžiku, kdy mu za politické krize, vyvolané komunisty, ministři demokratických stran nabídnou svoji demisi – Edvard Beneš jejich demisi 25. února přijme a pověří sestavením nové vlády komunistického předáka K. Gottwalda: komunistům je na příštích čtyřicet let otevřena cesta k moci.
V květnu se prezident Edvard Beneš komunistům pokusí vzepřít, když odmítne podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května) – jeho odpor je příliš slabý, Beneš měsíc nato, 7. června roku 1948 abdikuje na úřad prezidenta, jímž se pak stává K. Gottwald (viz Gottwald, Klement).
3. září roku 1948 Edvard Beneš umírá v Sezimově Ústí.
Emil Hácha: Český protektorátní prezident
Emil Hácha, český protektorátní prezident, jedna z tragických postav českých politických dějin, přichází na svět 17. července roku 1872 v Trhových Svinech.
Po absolvování právnické fakulty pražské Karlovy univerzity působí Emil Hácha jako úředník zemského výboru Království českého a jako rada Nejvyššího správního dvora ve Vídni
Během první světové války spolupracuje Emil Hácha s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na český protirakouský odboj (na organizaci Maffie) – Pantůček je po vzniku samostatného Československa jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu: Emil Hácha se pak stává členem tohoto soudu.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
V roce 1925, po Pantůčkově smrti, nastupuje Emil Hácha, jmenován T. G. Masarykem (viz Masaryk, T. G.) na jeho místo.
V letech 1918-1938 je Hácha činný i jako vědecký pracovník – publikuje povícero vědeckých prací z oboru mezinárodního práva, přitom je expertem na právo anglosaské (je též znalcem anglické literatury, se svým bratrem přeloží i román “Tři muži ve člunu” Jeroma Klapky Jeroma).
Jako uznávaný právník je Emil Hácha soudcem haagského soudního dvora a před podepsáním Mnichovské dohody působí několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu československé vlády.
Po podepsání mnichovského diktátuBeneš, Edvard) a přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusy (přitom je změněn název republiky na Česko-Slovensko) je dr. Emil Hácha 30. listopadu roku 1938 jako nezávislá a respektovaná osobnost jmenován do funkce prezidenta republiky.
14. března roku 1939 odjíždí prezident Hácha do Berlína, na jednání s A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf) – odjíždí ještě jako prezident Česko-Slovenska (ale Česko-Slovenska Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží z podzimu roku 1938 okleštěného a vnitřně přetvořeného). Při zahájení jednání ale Česko-Slovensko již neexistuje – sněm v Bratislavě vyhlašuje v poledne 14. března roku 1939 slovenskou nezávislost, do čela Slovenského štátu se pak staví J. Tiso (viz Tiso, Jozef).
Po brutálním a vyčerpávajícím Hitlerově nátlaku (v noci ze 14. na 15. března), pak zcela vyčerpaný Hácha svěřuje Čechy a Moravu “pod ochranu Říše”… – ihned nato následuje okupace zbylých českých zemí vojsky wehrmachtu.
16. března se pak Emil Hácha, poté, co A. Hitler vyhlásí v Praze Protektorát Čechy a Morava, stává státním prezidentem tohoto protektorátu.
Prezident Emil Hácha se po svém jmenování ocitá v těžké situaci – okupanti a gestapo jsou pro něj “bestie a hyeny” a K. H. Frank “odporný krokodýl”. Dokud může spolupracovat s premiérem protektorátní vlády A. Eliášem (viz Eliáš, Alois) (do příchodu Heydricha {viz Heydrich, Reinhard} do Prahy), jeho politické postoje a postupy odpovídají premiérově politice retardace (tj. pasivního odporu).
Ještě v říjnu roku 1939 Emil Hácha odvážně odmítne slib věrnosti Hitlerovi a říšskému protektorovi K. von Neurathovi (viz Neurath, Konstantin von) podává protesty proti germanizaci českého národa, žádá též propuštění zatčených českých vlastenců, včetně vysokoškolských studentů – prostřednictvím premiéra Eliáše a Z. Dolanského je přitom ve spojení s londýnským exilem, s exprezidentem E. Benešem. Ještě v dubnu roku 1941 pak Hácha Benešovi sděluje: “Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu”. Za pět dní přichází od Beneše odpověď: “Zprávu Háchy a Beneše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně, jejich stanovisko je mužné, statečné a důstojné…”
Po příchodu nového protektora, R. Heydricha, se situace diametrálně mění – A. Eliáš je zatčen, Heydrich se rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva a likvidací Háchových blízkých spolupracovníků) snaží Háchův odpor zlomit. Když Heydrich odhalí napojení Háchy na Z. Dolanského, jeho tlak se ještě vystupňuje – svoji šanci zároveň vycítí i domácí kolaborantské kruhy: Emil Hácha pod tlakem Němců jmenuje, na druhý pokus, poprvé odmítne, do vlády E. Moravce.
Pak přijde atentát na Heydricha – po jeho pohřbu pak 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jedná s Hitlerem, který mu pohrozí likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. V dalších měsících, v době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a po masových popravách se Hácha zlomí. Navíc se u něj stále rychleji rozvíjí těžká arterioskleróza – jak po válce prohlásí Národní soud, soudící kolaboranty s Říší, soud, který jinak není Háchovi nijak příznivě nakloněn, není Emil Hácha od ledna roku 1943 fakticky zodpovědný za své činy – osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž nemá v posledních letech okupace důvěru ani Němců, ani českých fašistů a ani domácího a zahraničního odboje. “Háchovština” se přitom stává synonymem pro kolaboraci…
Dne 13. května roku 1945, po skončení druhé světové války, je pak Emil Hácha na pokyn ministra V. Noska, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června roku 1945 umírá. Háchův pohřeb se pak koná za mimořádných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později, z příkazu ministerstva vnitra nesmí být exprezidentovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.
Klement Gottwald: Říkal si Prezident hospodář
Klement Gottwald, první komunistický prezident Československa, přichází na svět 23. listopadu roku 1896 v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice.
Před první světovou válkou se Gottwald vyučí ve Vídni truhlářem, zároveň se účastní činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží.
V letech 1915 až 1918, v době první světové války, je K. Gottwald vojákem rakousko-uherské armády. V létě roku 1918 ale z této armády dezertuje, po 28. říjnu, po vzniku samostatného Československa, slouží pak dva roky v Československé armádě.
Ve dvacátých letech, do roku 1926, je Klement Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku.
V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ – v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat “karlínští kluci”.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky.
V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany – 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit: “A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry… Přejde vás smích!”
V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému – považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře) – za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje “Hrad” prezidenta T.G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.). Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů – říká o nich, že jsou to případní “nositelé fašistického převratu”. Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o “otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu.”
Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn – tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 – lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.
V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.
Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939.
Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění – vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova (viz Beneš, Edvard) velvyslance v Moskvě učiní “trojského koně” mezi sociálními demokraty, zároveň si zajistí i budoucího “nepolitického”; ministra národní obrany L. Svobodu (viz Svoboda, Ludvík), v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke “spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu”.
V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje.
Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu – Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu.
10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ.
Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády – v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou “specifické československé cesty k socialismu”. Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.
V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu – dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu.
14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta.
Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, je rozpoután politický teror – na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. je vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů je odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Během pěti let je bez soudu deportováno do táborů nucených prací. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) projdou desítky tisíc “protistátních živlů”. Nakonec Gottwald posílá na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele R. Slánským.
V roce 1953 Klement Gottwald, závislý na alkoholu a trpící následky luetické nákazy, umírá krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina (viz Stalin, J. V.). Bezprostřední příčinou smrti je prasklé aneurysma aorty.
Antonín Zápotocký: Prezident – táta dělníků
Antonín Zápotocký, po K. Gottwaldovi (viz Gottwald, Klement) druhý komunistický prezident Československa, přichází na svět 19. prosince roku 1884 ve středočeských Zákolanech jako syn L. Zápotockého-Budečského (ten je spoluzakladatelem sociálnědemokratické strany v českých zemích).
Po přelomu století se Zápotocký vyučí kameníkem (mimo jiné jako kameník pracuje při dostavbě pražského chrámu sv. Víta {viz sv. Vít}), zároveň působí jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a jako redaktor sociálně-demokratického tisku.
Za první světové války je Antonín Zápotocký vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojuje v Haliči, Srbsku a na italské frontě.
Po vzniku samostatného Československa se Zápotocký stává jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Roku 1920 se Zápotocký účastní II. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku patří mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku (tzv. “kladenská stávka”), která se stává v podstatě prvním, a nezdařeným, pokusem o komunistický (bolševický) převrat v českých zemích – za svůj podíl na stávce je pak Zápotocký devět měsíců vězněn, propuštěn je až po amnestii prezidenta T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).
Po propuštění vstupuje Zápotocký do Komunistické strany Československa, v níž pak ve dvacátých letech patří ke Šmeralově frakci, v letech 1922-1925 je dokonce generálním tajemníkem strany. Ve vedení strany se nicméně udrží i po vítězství Gottwaldovy stranické frakce v roce 1929.
Ve třicátých letech je Zápotocký představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky v roce 1932.
Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 a následném zastavení činnosti KSČ, zůstává Zápotocký představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27. prosince roku 1938.
Krátce po okupaci Československa nacistickým Německem se Antonín Zápotocký pokouší uniknout do Sovětského svazu za ostatními komunistickými pohlaváry – útěk se ale nezdaří, v dubnu roku 1939 je Zápotocký zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska – poté je až do února roku 1940 vězněn na Pankráci – poté je, až do konce války, Zápotocký vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký stává v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Po komunistickém puči, po únorových událostech roku 1948, je Zápotocký do června roku 1948 místopředsedou československé vlády a poté až do roku 1953 jejím předsedou.
Po smrti K. Gottwalda se stává Zápotocký prezidentem Československa, zvolen je 21. března roku 1953. Prezidentem je pak až do své smrti.
Antonín Zápotocký se jako prezident Československa snaží změnit poměry, které v padesátých letech v Československu panují, jsou známy jeho projevy, např. při otevírání Klíčavské přehrady, kdy mluví proti násilné kolektivizaci venkova – říká, že kdo ze zemědělců chce vystoupit ze sjednocených zemědělských družstev, může atd. Jeho snahy ale naráží na odpor stranického aparátu v čele s prvním tajemníkem strany A. Novotným, Zápotocký proto záhy na své snažení rezignuje.
Role Zápotockého v čele státu bývá často idealizovaná – bývá označován jako “táta dělníků”, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda, události po měnové reformě v roce 1953 (kdy neváhá silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody) ukazují, že Zápotocký dokáže být právě vůči dělníkům, kteří dají najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý.
13. listopadu roku 1957 pak Antonín Zápotocký umírá v Praze na infarkt (třetí v pořadí) – na jeho místo nastoupí A. Novotný (viz Novotný, Antonín).
Antonín Novotný: První placený aparátčík KSČ
Antonín Novotný, třetí československý komunistický prezident, přichází na svět 10. prosince roku 1904 v pražských Letňanech.
Po první světové válce se Novotný učí strojním zámečníkem, poté pracuje u různých firem, naposledy pak v družstvu Včela v pražských Vysočanech.
Již v roce 1921, po jejím založení, vstupuje Novotný do Komunistické strany Československa, v níž postupně vykonává různé stranické funkce v rámci stranické organizace v Praze.
V letech 1937-1938, tedy v době těsně před podepsáním Mnichovské dohody, se Antonín Novotný stává tajemníkem KV KSČ v Hodoníně – je přitom prvním placeným pracovníkem aparátu KSČ. Po zákazu komunistické strany v roce 1938 Novotný znovu pracuje jako dělník ve vysočanské Včele.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Za druhé světové války se Novotný účastní ilegální činnosti KSČ – brzy je zatčen a v letech 1941-1945 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen.
Ihned po skončení druhé světové války začíná Antonín Novotný opět pracovat ve stranickém aparátu KSČ – v letech 1945-1951 je vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze, v roce 1946 je pak poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem pak zůstává až do květnových dní roku 1968.
Novotný má jako vedoucí funkcionář pražské stranické organizace významný podíl na komunistickém puči v únoru roku 1948 a na následném zavádění a upevňování komunistického režimu.
Na počátku padesátých let pak začíná Novotného cesta k vrcholu moci – po likvidaci R. Slánského a dalších vnitrostranických čistkách je Novotný zvolen v září roku 1951 do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci téhož roku se pak stává členem politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ.
V září roku 1953 postupuje Antonín Novotný ještě výš – stává se prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Politického vrcholu pak dosahuje Novotný v roce 1957, kdy je po smrti A. Zápotockého (viz Zápotocký, Antonín) zvolen do funkce prezidenta Československa.
V roce 1960 Novotný odvážně prohlásí, že v Československu je vybudován socialismus – následně se slovo socialistický dostává do názvu republiky. V souvislosti s tímto aktem Novotný uskuteční rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení a pracovních táborů vrací převážná většina lidí, odsouzených v politických procesech první poloviny padesátých let – mimo jiné je propuštěn po šesti letech věznění i pozdější prezident G. Husák (viz Husák, Gustáv).
Novotného ústup z politické scény začíná ve druhé polovině šedesátých let, kdy se začínají v komunistické straně objevovat reformní proudy, žádající tzv. socialismus s lidskou tváří. Pod tlakem těchto reformistů, většinou o generaci mladších než on, je Novotný, zvláště když proti němu posléze ještě vystoupí funkcionáři ze Slovenska, vůči němuž Novotný vystupuje necitlivě, odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ – místo něj je zvolen reformista A. Dubček.
V období tzv. pražského jara, v roce 1968, je pak Antonín Novotný přinucen abdikovat z funkce prezidenta republiky – v květnu tohoto roku je pak dokonce odvolán ze všech svých stranických i výkonných funkcí a je mu pozastaveno členství k KSČ. Na Novotným uvolněné prezidentské místo pak nastupuje L. Svoboda (viz Svoboda, Ludvík).
Po sovětské okupaci je pak Novotnému členství v KSČ vráceno tajným usnesením ÚV KSČ – do politiky se však již vrátit nemůže.
Prezident Novotný bývá dnes často démonizován – bývá označován za suchopárného aparátčíka, za člověka bez fantazie, bez vzdělání. Toto hodnocení ale není vůči Novotnému spravedlivé – faktem totiž je, že za jeho prezidentského období, se českoslovenští občané těší relativně nebývalé míře osobní svobody, jaké se netěšili nikdy předtím (míněno od roku 1948) ani nikdy potom (po roce 1968).
28. ledna roku 1975 Antonín Novotný, prezident který, patrně aniž sám chce, dovede komunistickou stranu k tzv. pražskému jaru, umírá.
Ludvík Svoboda: Prezident, jenž musel být odvolán zvláštním zákonem
Ludvík Svoboda, armádní generál, velitel československých armádních jednotek v Sovětském svazu za druhé světové války a předposlední komunistický prezident Československa, přichází na svět 25.listopadu roku 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině v rolnické rodině (svého otce nepoznal, narodil se až po jeho smrti).
Vzdělání Svoboda získává na vyšší zemědělské škole (do roku 1915), poté je, za první světové války odveden na frontu – v řadách rakousko-uherské armády pak padne na ruské frontě do zajetí.
V Rusku vstupuje Ludvík Svoboda do nově se tvořících československých legií v Rusku (v Kyjevě roku 1916), účastní se bitev u Zborova (1917) a Bachnače (1918) a účastní se i proslulé sibiřské anabáze československých legií (do Československa se se svojí jednotkou vrací v roce 1920) – po návratu pak dva roky vede otcův statek v Hroznatíně.
Od roku 1922 je pak Ludvík Svoboda důstojníkem Československé armády, v jejíž hierarchii projde řadou funkcí – mimo jiné je i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Též působí jako učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích (tu předtím sám absolvuje jako velitel praporu v Kroměříži za monarchie).
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Za zářijové mobilizace roku 1938, v době ohrožení republiky nacistickým Německem, působí Ludvík Svoboda ve funkci velitele pěšího pluku.
Po okupaci Československa působí Ludvík Svoboda krátký čas v odbojové organizaci Obrana národa – v červnu roku 1939 pak ilegálně odchází do Polska, kde velí vznikající československé jednotce v Krakově. V září téhož roku se pak dostává do sovětského zajetí a je, i se svými vojáky, internován – sovětská NKVD ho přitom považuje za špióna a odsoudí ho k trestu smrti: život mu (patrně) zachrání jen to, že již před svým odchodem do Polska (nejspíše) spolupracoval se sovětskou rozvědkou, na rozkaz Kremlu je rozsudek zrušen.
Po přepadení Sovětského svazu Německem se Ludvík Svoboda stává velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, praporu, který se od března roku 1943 účastní frontových bojů – někdy v této době se pak Svoboda sbližuje s československou komunistickou emigrací v Moskvě, díky jejíž podpoře pak rychle postupuje ve veliteských funkcích čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu: nejprve je Svoboda velitelem 1. samostatného praporu, pak 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru, v letech 1943-45 je brigádním generálem, v květnu až srpnu roku 1945 divizním generálem, a od srpna roku 1945 armádním generálem.
Po návratu do Československa vstupuje armádní generál Svoboda do politiky, když se jako nestraník (nicméně krátce po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 vstupuje Svoboda do KSČ) stává ministrem národní obrany – tuto funkci vykonává pak Ludvík Svoboda ve všech československých vládách od 4. září roku 1945 do 25. dubna roku 1950.
Na začátku padesátých let, v době monstrózních politických procesů, kdy mezi sebou soupeří jednotlivá mocenská centra v komunistické straně, je pak Ludvík Svoboda z nejvyšší politiky odstraněn – v dubnu roku 1950 je ve funkci ministra národní obrany vystřídán A. Čepičkou a stává se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 je i těchto postů zbaven a v roce 1952 je dokonce několik měsíců vězněn – po propuštění poté Ludvík Svoboda pracuje jako pomocný dělník v JZD v rodném Hroznětíně, kam i s rodinou odchází.
V roce 1954, po Gottwaldově (viz Gottwald, Klement) a Stalinově (viz Stalin, J. V.) smrti, se Ludvík Svoboda, patrně díky svým kontaktům v Moskvě, začíná pomalu vracet na politickou scénu – v letech 1954-1964 je členem předsednictva Národního shromáždění, dlouhá léta je též předsedou Svazu protifašistických bojovníků, v letech 1955-1958 je náčelníkem Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích, poté je náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze.
V období tzv. pražského jara, v roce 1968 je Ludvík Svoboda, po abdikaci A . Novotného (viz Novotný, Antonín), jako osoba, která má být schopna nalézat kompromisy mezi reformními komunisty a stalinisty, 30. března zvolen prezidentem Československa – a až do srpnové okupace Československa sovětskými vojsky je prezidentem podporujícím snahy reformistů.
Svobodova činnost během sovětské okupace Československa v srpnu roku 1968 není dodnes příliš jasná – Ludvík Svoboda je na jedné straně považován za člověka, který odmítne vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády A. Indry a zachrání životy reformních vůdců (členů dosavadní vlády) unesených do Moskvy. Na druhé straně je ale Svoboda též mužem, který právě v Moskvě československé reformisty donutí k podpisu tzv. moskevských protokolů.
Po srpnu 1968 se Ludvík Svoboda stává, vedle G. Husáka (viz Husák, Gustáv), jedním z hlavních normalizátorů.
Od dubna roku 1974 pak nemůže Ludvík Svoboda pro špatný zdravotní stav (prodělal již několik záchvatů mozkové mrtvice) prezidentský úřad vykonávat – odmítá se jej ale vzdát, v květnu roku 1975 proto musí být přijat zvláštní zákon, aby mohl být prezidentské funkce zbaven.
20. září roku 1979 pak Ludvík Svoboda, trojnásobný Hrdina Československa a Hrdina Sovětského svazu, v Praze umírá.
Gustáv Husák: Intelektuál posledním komunistickým prezidentem
Gustáv Husák, v podstatě jediný intelektuál mezi československými komunistickými prezidenty, přichází na svět 10. ledna roku 1913 v Bratislavě-Dúbravke.
Ve dvacátých letech je Husák pilným studentem bratislavského gymnázia, je funkcionářem školní samosprávy – jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.) mu vynášejí uznání ředitelství školy.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
V roce 1939, jako šestnáctiletý, vstupuje Gustáv Husák do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do Komunistické strany Československa. Zároveň píše do revue DAV, kolem níž se shromažďují slovenští levicoví intelektuálové. Vyznačuje se vzdělaností, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky.
Gustáv Husák patří ke generaci, která do komunistické strany vstupuje s bezmeznou vírou v politiku Sovětského svazu a Komunistické internacionály. Jde o dobu, kdy Gottwald (viz Gottwald, Klement) označuje Československo za “versaillský zmetek” a za “obnovení takového žaláře národů jako bylo Rakousko” – zřejmě v této době si Gustáv Husák vypěstuje takřka až fobii k první československé republice a nenávist k E. Benešovi (viz Beneš, Edvard).
Za druhé světové války se Gustáv Husák stává zarytým odpůrcem Tisova (viz Tiso, Jozef) klerofašistického Slovenského štátu, je členem hnutí odporu, aktivně se účastní Slovenského národního povstání – je místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby jsou zajímavé některé Husákovy názory na poválečné uspořádání Slovenska – říká, že “je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok”. Je zachován i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo zařazeno do svazku národů Sovětského svazu.
V březnu roku 1945, při jednáních o vzniku československé vlády a jejího (“košického”) programu ale již Gustáv Husák zastává stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii.
Po druhé světové válce, v prvních parlamentních volbách v květnu roku 1946, vítězí na Slovensku Demokratická strana, která získává takřka dvě třetiny hlasů – již v červnu se ale podaří jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody – od této chvíle pak všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhají schválení československé vlády, pověřenci rady jsou pak přímo podřízeni ministrům pražské vlády, Gustáv Husák sám se stává předsedou Sboru pověřenců.
Na podzim roku 1947 pak Gustáv Husák vyhání z pozice své funkce nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů, řídí jak slovenskou SNB, tak StB.
Po komunistickém převratu v roce 1948 je Husák zpočátku na politickém výsluní, avšak na jaře roku 1950 je společně s V. Clementisem, L. Novomeským a mnoha dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu – je odvolán z funkce Sboru pověřenců a v únoru roku 1951 je zatčen. V dubnu roku 1954 je pak Gustáv Husák ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty odsouzen na doživotí.
V roce 1960, po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného (viz Novotný, Antonín), je Gustáv Husák propuštěn a v roce 1963 je plně rehabilitován.
V průběhu šedesátých let je Gustáv Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara vystupuje jako věrný stoupenec A. Dubčeka, v dubnu roku 1968 se stává místopředsedou československé vlády, v níž je pak jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.
Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968 pak provede Gustáv Husák jeden ze svých mnoha politických obratů – stává se Brežněvovým (viz Brežněv, L. I.) exponentem, Brežněv totiž poznává, že právě Husák by po okupaci Československa sovětskými vojsky mohl být politikem, který bude loajálním k Moskvě.
V roce 1969 se pak Husák dostává do čela KSČ – do května roku 1971 je jejím prvním tajemníkem, poté je až do roku 1987 jejím generálním tajemníkem. V roce 1975, po abdikaci prezidenta L. Svobody (viz Svoboda, Ludvík), se Gustáv Husák stává na příštích čtrnáct let prezidentem Československa.
Po listopadových událostech roku 1989 prezident Husák jmenuje 10. prosince Čalfovu “vládu národního porozumění” a vzápětí abdikuje z funkce prezidenta republiky.
Gustáv Husák je tragickou postavou českých politických dějin – je to vlastně jediný intelektuál mezi komunistickými prezidenty, je člověkem nesmírně bystrým, inteligentním, je vzdělaným právníkem, člověkem, který má nepochybné charisma. Přitom je komunistou, který je v padesátých letech odsouzen komunisty k doživotí – při procesu je také jedním z mála souzených, kteří odmítli přistoupit na hru StB a nepřiznávají se k ničemu, co neprovedli – tento postoj mu patrně zachrání život.
Ačkoliv je Gustáv Husák symbolem normalizačního útisku v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech, on sám se paradoxně považuje za jednu z normalizačních obětí, protože jeho plány a jeho představy o vývoji v Československu prý byly úplně jiné, než jaké mu dovolili sovětští vůdcové.
Ke cti Husáka slouží, že v době listopadové “sametové revoluce” patří k těm komunistickým politikům, kteří odmítají události po 17. listopadu řešit násilím, nepochybně tak přispívá k tomu, že “sametová revoluce”proběhla opravdu “sametově”, klidně.
18. listopadu pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, umírá. Jako mnoho dalších komunistických pohlavárů není ani on nikdy postaven před řádný soud, který by soudil jeho činy v době po roce 1968.
KRÁSNÁ SAMETOVÁ....
VÁCLAV HAVEL PREZIDENT LIDU
CO HO PROSLAVILO?/Krátké kalhoty,srdce za podpisem,pravda a láska zvítězí,nad lží a nenávistí...
Václav Havel, světoznámý český dramatik a politik, muž, který se stává po listopadových událostech roku 1989 prvním nekomunistickým prezidentem Československa a po jeho rozdělení v roce 1993 pak prvním prezidentem České republiky, přichází na svět 5. října roku 1936 jako syn významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů).
V mládí se Václav Havel učí chemickým laborantem, poté při zaměstnání vystuduje gymnázium (maturuje v roce 1954) a v roce 1955 zahajuje studia na Ekonomické fakultě ČVUT v Praze – v roce 1957 ale studia ukončuje a ve stejném roce nastupuje dvouletou prezenční vojenskou službu.
Po jejím skončení Havel pracuje jako jevištní dělník pražského Divadla ABC (1959-60), poté odchází do dalšího pražského divadla Na Zábradlí, kde působí jako dramaturg a asistent režie, a to v letech 1960-68. Při zaměstnání přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU – absolvuje v roce 1966. Literárně působí v těchto letech, od roku 1965, v časopise “Tvář”, a to až do jeho zákazu v roce 1969.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
V roce 1967 Havel přednáší zásadní projev na IV. sjezdu svazu spisovatelů – ve svém projevu kritizuje diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy je v roce 1968 donucen odejít z divadla Na Zábradlí, další léta se pak živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje autorské tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních “Lidových novin”).
V roce 1977 Václav Havel spoluzakládá Chartu 77 a stává se jedním z jejích prvních signatářů a mluvčích.
Ve stejném roce je pak Václav Havel za svoji “protistátní” činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden – květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu.
V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení – poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou, D. Němcovou) na čtyři a půl roku vězení – propuštěn je až v roce 1983 zde zdravotních důvodů.
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově (viz Palach, Jan) týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn.
V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.
V době listopadových událostí roku 1989 se stává Václav Havel vůdčí osobností opozice, jedná s představiteli komunistického režimu o obnově demokratického zřízení v Československu – je spoluzakladatelem a vůdčí postavou Občanského fóra, na jehož návrh je pak po abdikaci prezidenta G. Husáka (viz Husák, Gustáv) 29. prosince roku 1989 zvolen (nutno dodat, že komunistickým) Federálním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky – v čele Československa, nyní již České a Slovenské Federativní Republiky, pak Havel zůstává i po prvních československých demokratických volbách, když je novým parlamentem 5. července roku 1990 potvrzen v prezidentské funkci.
O dva roky později, 20. července roku 1992, pak Václav Havel na prezidentský úřad, v souvislosti s rozdělením Československa na Českou republiku a Slovensko, abdikuje.
26. ledna roku 1993, po vzniku samostatné České republiky, se pak Václav Havel stává jejím historicky prvním prezidentem – v roce 1998 je jím pak zvolen opět, ve své funkci pak působí až do začátku roku 2003, kdy musí odejít – podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období. Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen V. Klaus (viz Klaus, Václav).
Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20. století, kdy se stává spoluautorem několika dramat – s K. Bryndou píše hru “Život před sebou” (1959), s I. Vyskočilem “Autostop” (1961), s M. Macourkem >”Nejlepší rocky paní Hermanové” (1962).
První samostatnou Havlovou divadelní hrou je pak “Zahradní slavnost” (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka – ještě v šedesátých letech vznikají díla “Vyrozumění” (1965), “Ztížená možnost soustředění” (1968), rozhlasová hra “Anděl strážný” (1968) a televizní hra “Motýl na anténě” (1968).
V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru “Spiklenci” (1970), následuje slavná Žebrácká opera” (1972), “zlidovělá” “Audience” (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu “přived tu Bohdalku…”, “Vernisáž” (1975), “Horský hotel” (1976) a “Protest” (1978).
V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry “Chyba” (1983), “Largo desolato” (1984), “Pokoušení” (1985), “Asanace” (1987) a “Zítra to spustíme” (1988).
Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů “Antikódy” (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka “J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník” (1964).
Pozoruhodná je pak Havlova kniha “Dopisy Olze” (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze (mimochodem, Václav Havel je dvakrát ženatý, po smrti Olgy se v devadesátých letech žení s herečkou D. Veškrnovou).
Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická – shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha “O lidskou identitu” (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha “Dálkový výslech” (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
Významným je pak též Havlův esej “Moc bezmocných” (1990) a úvahy “Letní přemítání” (1991).
VÁCLAV KLAUS: PREZIDENT EKONOM
Záznam zachycuje prezidenta
a protokolární pero.
Tímto perem podepsal ministr
zahraničních věcí Schwarzenberg
spolu se svým chilským protějškem
smlouvu o cestovním ruchu.
Ke stolku usedají prezidenti obou zemí
Následně už se žádná smlouva nepodepisovala........
Ale obyčejné protokolární pero,
do krabičky se nevrátilo.skončilo v kapse
a krabička se zavřela. CO HO PROSLAVILO?
I PREZIDENT MÁ PRÁVO KLOPÍTNOUT
Pero,co nikdo neviděl ,
amnestie mimo pravidla
sundavání portrétů ze zdí.......
Václav Klaus, současný prezident České republiky, přichází na svět 19. června roku 1941 v Praze na Vinohradech.
V roce 1963 Klaus získává vzdělání na pražské Vysoké škole ekonomické (na obchodní fakultě, obor ekonomika zahraničního obchodu. Ve druhé polovině šedesátých let pak Klaus studuje ekonomiku během krátkodobých odborných stáží v zahraničí, a to v Itálii (1966) a ve Spojených státech amerických (1969).
Od roku 1963 působí Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV, v roce 1968 pak absolvuje vědeckou aspiranturu a dosahuje hodnosti kandidáta ekonomických věd.
V roce 1970, na počátku normalizace, je Klaus z politických důvodů (není členem komunistické strany) donucen k odchodu z Ekonomického ústavu ČSAV , do roku 1986 pak působí na různých pracovních postech ve Státní bance československé.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti - Prezidenti ČR a Československa.
Krátce před společensko-politickými změnami v Československu v listopadu roku 1989 Klaus nastupuje (v roce 1987) do Prognostického ústavu ČSAV, kde se zabývá makroekonomickými otázkami: hlavní oblastí jeho profesního zájmu je přitom liberální ekonomie anglosaského typu, uplatňovaná zejména ve Spojených státech amerických, které chápe jako příklad úspěšně fungující společnosti.
Po událostech 17. listopadu roku 1989 vstupuje Klaus do politiky – svoji politickou kariéru zahajuje v Čalfově vládě jako federální ministr financí za Občanské fórum v prosinci roku 1989, v této funkci se pak snaží uskutečňovat radikální hospodářskou reformu, která spočívá na důsledně dodržovaných tržních principech.
V říjnu roku 1990 se Klaus stává předsedou Občanského fóra.
Po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se Klaus stává spoluzakladatelem a prvním předsedou jednoho ze dvou nástupnických subjektů hnutí, a to Občanské demokratické strany (ODS) – druhým nástupnickým subjektem je pak Občanské hnutí J. Dienstbera.
V říjnu roku 1991 je Klaus jmenován místopředsedou federální vlády a ve stejném roce se habilituje na pražské Univerzitě Karlově jako docent v oboru ekonomie. V roce 1991 též zakládá Nadaci Václava Klause.
V červnu roku 1992 vítězí ODS v parlamentních volbách a Klaus se stává předsedou české vlády – v této funkci se pak podílí (společně se slovenským ministerským předsedou V. Mečiarem) na rozdělení česko-slovenské federace a na vzniku nové, samostatné České republiky.
První období Klausovy vlády v České republice v letech 1992-1996 je poznamenáno častými spory s vládními koaličními partnery, ke Klausovým kritikům se stále častěji začíná přiřazovat i prezident V. Havel (viz Havel, Václav).
V roce 1995 je Klaus jmenován profesorem pro obor financí na pražské vysoké škole ekonomické.
Po parlamentních volbách v roce 1996 Klaus obhajuje svoji funkci premiéra, v témže roce se též stává místopředsedou Evropské demokratické unie.
Po závažné ekonomické a vládní krizi Klaus v roce 1997 podává demisi a po předčasných volbách v roce 1998, v nichž vítězí Česká strana sociálně demokratická M. Zemana (viz Zeman, Miloš) se stává předsedou Poslanecké sněmovny.
V roce 1999 zakládá Klaus Centrum pro ekonomiku a politiku a stává se předsedou jeho správní rady.
V roce 2002 se stává Klaus místopředsedou Mezinárodní demokratické unie a ve stejném roce, poté, co ODS prohrává v parlamentních volbách opět s ČSSD, rezignuje na vedení ODS.
28. února roku 2003 je Václav Klaus zvolen, po Václavu Havlovi, druhým prezidentem České republiky, v tomto úřadě působí doposud.
Václav Klaus je ženatý s manželkou Livií, je otcem dvou synů.
MILOŠ ZEMAN PRVNÍ SVOBODNÝ PREZIDENT EKONOM
CO HO PROSLAVILO? 
Krok do neznáma(video)Becherovka a láska k novinářům(video) I prezident má právo klopítnout
KROK DO NEZNÁMA...Těch ještě bude....
Před koncem cesty k prvnímu velkému
rozhovoru nástupce Václava Klause v
přímém přenosu ve vestibulu budovy
televize zavrávoral a od pádu na zem
ho zachránilo jen to, že se po několika
metrech zachytil širokého křesla.
Miloš Zeman, český sociálně demokratický politik, analytik a prognostik, v letech 1998-2002 předseda české vlády, přichází na svět 28. září roku 1944 v Kolíně.
Vzdělání Zeman získává nejprve na střední ekonomické škole, po několikaleté odmlce (není přijat z politických důvodů na vysokou školu) pak studuje na pražské Vysoké škole ekonomické – absolvuje v roce 1969.
V roce 1968, v období tzv. pražského jara, Zeman vstupuje do obrozující se Komunistické strany Československa – nicméně, již v roce 1970, s nástupem husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, je Zeman pro kritiku společenskopolitických poměrů ze strany vyloučen; zároveň je Zeman donucen opustit své místo pracovníka Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví při Vysoké škole ekonomické.
Za normalizace pak Miloš Zeman pracuje v letech 1971-84 v různých tělovýchovných organizacích (např. Sportpropag či Technosport. V letech 1985-89 pak Zeman působí jako prognostik a analytik na různých vědeckých pracovištích (např. v Ústavu racionalizace práce).
Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta se Zeman zabývá prognostickým modelováním společenských systémů, je spoluautorem komplexního prognostického a simulačního modelu československé společnosti.
V srpnu roku 1989 pak Zeman uveřejňuje v “Technickém magazínu” svůj známý článek “Prognostika a přestavba”, v němž kritizuje komunistický režim Československa té doby.
Po listopadových událostech roku 1989 a pádu komunistického režimu se Zeman aktivně zapojuje do politiky. V letech 1990-92 pak pracuje v Prognostickém ústavu Československé akademie věd.
V roce 1990 je Zeman zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, v parlamentu vykonává funkci předsedy výboru pro plán a rozpočet.
V roce 1991, po rozpadu Občanského fóra, Zeman vstupuje do Občanského hnutí J. Dienstbiera, v roce 1992 pak přestupuje do Československé (od roku 1993 České) strany sociálně demokratické, v témž roce se Zeman stává předsedou stranické organizace v Praze.
Po volbách v roce 1992 se Zeman stává poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, je jím pak až do rozpadu československé federace na konci téhož roku.
V roce 1993, na hradeckém sjezdu, se Zeman dostává do čela ČSSD – v této funkci pak působí až do roku 2001, kdy se rozhodne na předsednické křeslo již nekandidovat a označí za svého nástupce V. Špidlu.
V roce 1996 se Zeman po parlamentních volbách stává poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v letech 1996-98 pak působí jako její předseda.
Po vnitrostátní krizi a předčasných parlamentních volbách v roce 1998 se Zeman opět stává poslancem parlamentu, v letech 1998-2002 je pak předsedou české vlády.
V roce 2002 Zeman z vysoké politiky odchází a přepouští své místo ve straně (potažmo i ve vládě) V. ŠpidlovI
Do politiky se pak Zeman pokusí vrátit pouze jednou, když je sociální demokracií navržen jako kandidát na prezidenta České republiky po odstupujícím V. Havlovi (viz Havel, Václav) – jeho kandidatura ale není úspěšná, Zeman vypadne ve druhé prezidentské volbě v prvním kole v souboji s V. Klausem (viz Klaus, Václav).
V současnosti žije Zeman v obci Nové Veselí na Vysočině, odkud se poměrně ostře a negativně vyjadřuje k současné vnitropolitické situaci.
Miloš Zeman je ženatý s manželkou Ivanou (od roku 1993), s níž má dceru Kateřinu. Z prvního manželství má syna Davida.
Dne 26. ledna 2013 byl ve druhém kole přímé volby prezidenta České republiky úspěšnější než jeho soupeř Karel Schwarzenberg a stal se po Václavu Havlovi a Václavu Klausovi třetím českým prezidentem.
Tak jaký bude?
1/PŘEDSEVZETÍ MÁ VÍC JAK DOST
V POLITICE ON NENÍ HOST
SNAD SLIBY V ČINY PROMĚNÍ
A NÁROD TEN TO OCENÍ.
2PRÝ NEBOJÍ SE ŘÍCI CO SI MYSLÍ
NA PODVOD ANI NEPOMYSLÍ
PRÁVA DŮCHODCŮ BUDE CTÍT
KDO BUDE DĚLAT BUDE MÍT.....
PODLE ZÁSLUH NE PODLE NÁLADY.
3/ZNÁ CENU CHLEBA,LÉKŮ TAKY
PŘECE POCHÁZÍ Z VESNICE.
A NEUZNÁVÁ ZDRAŽOVÁNÍ
BEZDOMOVCE A DĚTI ULICE.
4. PROTO UŽ NIKDY VÍCE ŠKOLNÉ
RODINY S DĚTMI AŤ SE LÉPE MAJÍ
AŤ VLÁDNE JENOM SPOKOJENOST
A TÁTOVÉ AŤ PRÁCI MAJÍ.
5/KDYŽ BUDE PRÁCE BUDOU MANY
MUSÍ CHTÍT ALE VŠECHNY STRANY
PRO LIDI NĚCO UDĚLAT
A NE JIM PRÁCI ZASE BRÁT!!!
6/HLAVNĚ NÁM NEBRAT JISTOTU
NA PRÁCI ,LÉKY ,VZDĚLÁNÍ
KDYŽ NADĚJI NÁM VEZMETE
TĚŽKO VÁS NĚKDO UBRÁNÍ....
STOJÍ TO ZAMYŠLENÍ........
